Jakým psychickým problémům čelí zvířata?
Před několika lety mne oslovila redaktorka časopisu Týden s žádostí o spolupráci na článku o psychologii zvířat. Poslala mi pár dotazů, na které jsem odpovídala. Jsou stále výstižné, a tak jsem dnes pro zajímavost vybrala k publikaci tento koncept, který je takovým rychlým náhledem na charakter mé bývalé praxe:
Při jakých obtížích mazlíčků se na Vás klienti nejčastěji obracejí?
Majitele psů nejčastěji trápí štěkání, vytí a další projevy úzkosti jejich miláčků v době, kdy musejí zůstat sami, a také agrese zaměřená na členy rodiny, zvláště pak na děti. Majitelé koček přicházejí nejčastěji s tím, že jejich kočka močí mimo záchod, ale výjimečné nejsou ani projevy kočičí agrese, ať už vůči jiným kočkám, nebo i vůči lidem.
Může mít zvíře depresi, hluboký smutek? Jak se to projevuje?
Psi i kočky prožívají podobně jako lidé širokou škálu emocí od těch radostných až po smutek, úzkost, beznaděj. Těžko snášejí rozvody nebo odchod člena rodiny například na studia nebo za prací do zahraničí. Také úmrtí zvířete, se kterým dlouho žili, bývá pro ně velmi stresující. Nemají chuť k jídlu, nehrají si, většinu času prospí někde zalezlí. Psi někdy i naříkají nebo se sami poškozují – olizují si tlapky až do krve. Kočky nepečují o svůj kožíšek, nerozvalují se požitkářsky někde na sluníčku, ale schovávají se do nepřístupných skrýší, někdy je projevem jejich nepříznivého rozpoložení močení do postele nebo na sedačku.
Jak probíhá diagnóza toho, co zvíře trápí – setkáváte se se zvířaty i v domovech jejich majitelů, pozorujete, jak se psi a kočky chovají ve své lidské „smečce“?
Nejraději vyšetřuji zvířata, zvláště kočky, v domácím prostředí. Hned tak mohu konfrontovat to, co mi povídají klienti, s tím, co ukazují svým chováním zvířata. Například jedu řešit „dominantní“ agresi pitbula, tedy ohromně závažný problém, a najdu vyděšeného psa, který nemá chvilku klidu, protože jej v malém bytě stále pronásleduje dvouletý capart. Jeho tichým prosbám (přikrčení, stažené ústní koutky i uši, snaha odejít pryč) nikdo nerozumí, a když ukáže zuby a zavrčí, zbijou ho jako dominantního agresora. S kočkami to bývá složitější, jsou plaché a chvíli jim trvá, než mi začnou důvěřovat. Ale pak ohromně spolupracují a často samy ukážou, co jim vadí na prostředí, na chování lidí nebo dalších koček. Změněné chování zvířete může být však také důsledkem jeho fyzických onemocnění. Když si nejsem jista diagnózou, posílám klienty na patřičná zdravotní vyšetření a při léčbě spolupracuji s jejich ošetřujícím veterinářem.
Dá se nějak v kostce říci, jak může lidská psychika negativně ovlivňovat tu zvířecí?
Několikrát se mi stalo, že jsem úzkostnému psovi předepsala léky, a panička přiznala, že stejné užívá i ona. Zvířata velmi dobře vnímají naši kondici i náš emoční stav. Jsou schopna hluboké empatie a ohledu. Na druhou stranu si zřejmě dokážou také uvědomit, ať už po předchozí zkušenosti nebo intuicí, že když nejsme ve formě, čeká je strádání a nepříjemnosti. Z toho pak pramení jejich úzkost a nejistota. Podobné je to i s agresí. Panuje-li v rodině „dusno“ a lidé na sebe často křičí, jsou také psi a kočky podráždění. Největší škody napáchá lidská krutost a bezcitnost. Týraná zvířata končí jako zlomené trosky nebo jako nevyzpytatelně agresivní jedinci.
Můžete uvést nějaký krátký příběh, kdy se povedlo dobře diagnostikovat, co zvířeti chybí a jakým způsobem se dalo do pořádku?
Před časem mne kontaktovali majitelé dvouletého dosud mazlivého a hodného jorkšírka, který najednou začal kousat, když jej chtěli učesat nebo mu nasadit obojek, nenechal se zvednout do náručí, přestal s nimi spát v posteli. Mysleli si, že dospěl a jeho agrese a odtažitost je projevem dominance a sebeprosazování. Šli s ním tedy na cvičák, kde se ho pod vedením cvičitele snažili přísně napravit, ale stav se ještě zhoršil. Při konzultaci byl pes „smutný“, bez zájmu o okolí, a všimla jsem si nepřirozeného držení hlavičky. Bylo zřejmé, že jej trápí velká bolest. Rentgenové vyšetření odhalilo subluxaci krčních obratlů. Po operaci se jeho chování rychle upravilo a je z něj zase mazlík.
Nebo jiný případ: Mladá britská kočička močila do postele pětileté holčičce, v jejímž pokojíku bydlela. Měla tam misky na jídlo i vodu, pelíšky a také záchůdek, který však využívala stále méně. Holčička se s ní stále mazlila, nosila ji v náručí, vozila v kočárku pro panenky. Do jiných místností bytu kočičku pouštěli jen výjimečně, protože i tam se občas vyčůrala. Všimla jsem si, že kočce nedělá mazlení radost a snaží se mu vyhnout. Několikrát zkusila jít na záchůdek, ale když viděla, že se na ni holčička dívá, hned zase odešla a mňoukala u zavřených dveří. Tím mi krásně naznačila, co ji trápí – přílišná pozornost malé holčičky a nedostatek soukromí. Doporučila jsem tedy umožnit kočce pohyb po domě, přidat dva záchody mimo pokojík, vybudovat nějaké skrýše na vyvýšených místech, kde bude mít kočka klid a útočiště, a nemazlit se s kočkou proti její vůli. Naštěstí rodina všechny mé rady akceptovala (i když holčička s těžkým srdcem), a od té doby kočka chodí vzorně čůrat jen do záchůdků.
Může zvíře sloužit jako „trenažér“ přípravy na dítě mezi mladými páry?
Je to dnes poměrně častý jev a zdá se, že je to dobrá průprava k pozdější péči o dítě – jde také o společně prožívané radosti, ale i povinnosti a zodpovědnost. Jenže já pak řeším následky rozchodů takových dvojic. Zvíře prožívá úzkostně už předzvěst rozchodu, tedy časté hádky a naschvály, které se nezřídka týkají i jeho pohodlí. Páníček například nevyvenčí celý víkend psa jen proto, aby „potrestal“ paničku, která odjela na výlet bez něho. A po rozchodu následuje stěhování, změna denního režimu a všech zažitých rituálů, někdy dokonce snaha bývalých partnerů o střídavou péči. Tím zvířata velmi trpí.
Žijeme v době, kdy jsou zvířata uctívána jako bůžci. Lakují se jim drápky, mají nabitý šatník, strojí se jim svatby i pohřby. Jsou pro ně takové „polidšťování“ a přílišná pozornost vůbec vhodné?
Znám spoustu psů (mnohem méně koček), kterým pozornost majitele, ale i ostatních lidí dělá vyloženě dobře. Rádi se předvádějí, užívají si obdiv a úspěch, pro pochvalu a nějakou tu dobrůtku by se přetrhli, na procházkách rádi navazují kontakt s cizími lidmi. Takovým nedělá problém nechat se obléknout a načesat. Stejně tak znám spoustu lidí, kteří žijí sami, a pes nebo kočka jsou pro ně jediným společníkem, důvěrníkem, přítelem. I těchto rolí se zvířata dokážou zhostit se ctí, takže je pak jen přirozené, že když přijde jejich čas, páníček se jim snaží zajistit důstojný odchod z tohoto světa. Problém spatřuji v tom, když jsou zvířata nucena do nepřirozených rolí a úkonů násilím, nebo v tom, že někteří lidé nerespektují základní potřeby a nároky svých zvířat.
MVDr. Hana Žertová a Linda Kholová pro časopis Týden 2013