Perverzní chutě
Než si necháte od vašeho pejska olízat celý obličej, vybavte si, co všechno dnes na procházce očichával. Mnohé z toho určitě také ochutnal. Vždyť chuť patří mezi základní smysly, kterými pes poznává okolní svět, ať se nám to líbí, nebo ne.
Požírání výkalů
Koprofagie je jedním z nejčastějších a pro majitele nejnepříjemnějších psích prohřešků proti bontonu. Provinilý pes bývá trestán hrozivým křikem, někdy i vyprášením kožichu, opatrně odvlečen domů a podroben potupnému omývání a vymývání tlamy, aniž by ten poprask chápal a vzal si z něj ponaučení pro příště. Naštěstí takovéto lahůdky nebývají pro psy nijak zvlášť nebezpečné – hrozí zde především riziko přenosu střevních parazitů.
Ale co je na výkalech tolik přitahuje? Jde-li o výkaly živočichů, kteří se dříve stávali častou psí kořistí, dá se usuzovat na určitý atavismus. Po ulovení takového zvířete psi, podobně jako vlci, rychle otvírali dutinu břišní a pochutnávali si na teplých vnitřnostech včetně střev. Ta obsahovala zažitinu s mnoha vitamíny a dalšími hodnotnými látkami a u býložravců také se spoustou natrávené vlákniny. K takovýmto lahůdkám se dnešní psi většinou nedostanou, a tak berou zavděk i tím, co již střeva kořisti opustilo. Velmi těžko se jim to rozmlouvá. A tak jediným opatřením proti sbírání výkalů na vycházkách je mít psa stále pod kontrolou, zvláště na místech s pravděpodobným výskytem těchto lákadel, a plné kapsy voňavých pamlsků, kterými psa motivujeme k rychlému přiběhnutí na každé přivolání.
Někteří psi však požírají i výkaly vlastní. Tento problém se vyskytuje především u mladých psů. Příčinou může být prostředí velmi chudé na podněty (ohrádka, kotec, dvorek, kůlna), kde mladý psík nemá nic jiného ke zkoumání a ochutnávání. Jiným důvodem může být hlad, je-li pes krmen nedostatečně nebo jsou intervaly mezi krmením příliš dlouhé. Někdy takto „zahlazují stopy“ psi, kteří jsou trestáni za vykonání potřeby na nevhodném místě. Neuvědomují si samozřejmě, že kálet doma se nesmí. Když mají plné rektum a nemohou ven, ulevit si prostě musí. Ale vědí, že když jsou výkaly na zemi, páníček se zlobí, a proto raději předmět doličný odstraní. Vzhledem k tomu, že své vlastní výkaly nebo výkaly jiných psů požírají častěji fenky než psi, usuzuje se i na vrozenou snahu feny udržovat pelech čistý a bez zápachu, aby konkurenční predátoři neobjevili její mláďata. Koprofagie byla pozorována také u štěňat, která projevovala sklony k výraznému majetnickému chování.
V těchto případech se osvědčuje pár jednoduchých zásad:
- Krmit mladé psy alespoň 3x denně.
- Dopřát psům, zvláště jsou-li ponecháni o samotě, několik krmicích a žvýkacích hraček s různou náplní a příchutěmi, aby mohli zahnat nejen hlad, ale také zvědavost a nudu.
- Co nejčastěji venčit a nenechat psa vlastní výkaly očichávat a zkoumat.
- Netrestat psa za vykálení na nevhodném místě, nejevit vůbec o jeho výkaly zájem.
- Pečlivě uklízet všechny případné výkaly doma, na zahradě či v kotci, ale vždy v nepřítomnosti psa.
Požírání nestravitelných předmětů
Je neuvěřitelné, co všechno jsou psi schopni pozřít: Kaštany, pecky, třísky, dřevěné kostky, kameny, kusy gumových míčků a hraček, ale také ponožky, punčocháče, ba dokonce i kalhotky či podprsenky svých paniček. Není asi třeba podotýkat, že většina takovýchto pokladů nevyjde z psího těla přirozenou cestou a nešťastník končí, mnohdy opakovaně, na stole veterinárního chirurga.
Kromě náhodného polknutí, hladu, nudy a potřeby něco ochutnávat a žmoulat bývá poměrně častou příčinou tohoto nebezpečného chování zvláště u „recidivistů“ dlouhodobý stres. S polykáním kamenů jsem se setkala například ve smečce devíti sibiřských husky, kteří byli drženi na malém dvorku a v letním období byli venčeni jen velmi sporadicky. Neměli žádné hračky, až na pár dřevěných polen. Vysoko postavení jedinci nevynechali jedinou příležitost k demonstraci vlastní důležitosti a k výpadům vůči nízko postaveným provinilcům, kteří si troufli jen očkem hodit po ohlodaném polínku. Kameny vyhrabávala ze země a požírala nejníže postavená fena a její dvě štěňata. To byla totiž jediná činnost, kterou jim „šéfové“ dovolili beztrestně vykonávat.
Polykáním ponožek a prádla zase dávala najevo své znepokojení a úzkost fenka německé dogy, jejíž páníčci se rozváděli. Ničení bytového zařízení a polykání kousků koberců, lina, molitanu či dřeva bývá častým doprovodným příznakem separační úzkosti.
Tady nezbývá než se zaměřit především na příčinu stresu a tu pokud možno odstranit. Velice pomůže radikální změna prostředí. Protože se však již pes naučil pomáhat si zvládat stres kousáním a polykáním předmětů, je třeba s tímto chováním i nadále počítat v každé trochu napjaté situaci. Bude tedy nutné zabránit psovi v přístupu k původním zdrojům a nahradit je vhodnějšími – bezpečnými plnicími a okusovacími hračkami.
Úporné olizování
Olizování nemusí sloužit vždy jen k ochutnávání. Například psi, kteří olizují moč háravé fenky, jen transportují tu úžasnou vůni blíž k Jackobsonovu orgánu, otvůrku za horními řezáky, který komunikuje přímo s čichovým nervem, aby získali co nejpřesnější informaci o původkyni oné značky.
Někdy se olizování stane nutkavým chováním. Veterináři dobře znají tzv. akrální dermatitidu z olizování, kdy si psi dokážou olízat předloktí a tlapky až do masa. Nejčastěji se vyskytuje v souvislosti se separační úzkostí a dalšími silnými stresy. Někteří psi nelížou sami sebe, ale například druhého psa nebo kočku, a dokážou jim tím způsobit vážné kožní problémy. Měla jsem i klientku, která se stala terčem takovéhoto úporného olizování svého jezevčíka – olizoval jí ruce i nohy a vrčel a chňapal, když jej chtěla odstrčit. Jiný pes zase lízal podlahu, a to vždycky když byl doma nějaký rozruch nebo se rodina chystala odejít.
Řešení je podobné jako v předchozím odstavci. Je-li stres příliš silný a radikální změny prostředí a denního rytmu nejsou v dostatečné míře možné, je třeba se poradit s veterinářem o použití vhodných léků tlumících úzkost a další negativní emoce.