?[fb_share]   Poslat známému   tisk

Domů » Atlas psů » Velký švýcarský salašnický pes

Charakter a chování

Pro svou klidnou a vyrovnanou povahu je velký švýcarský salašnický pes ceněn především jako pes vhodný pro rodinu. I když tito psi velmi lnou k rodině, do které patří, nejsou to psi pro každého. Tento pes má silnou povahu, a potřebuje proto pána, který je stejně silný. Tento pes musí vyrůstat vyrovnaně, musí vědět, na čem je, a vytvořit si vztah ke své rodině. Postarejte se o to, abyste se k psovi chovali vždy důsledně a čestně. Tvrdou výchovou dosáhnete jen poničení jeho povahy. Mladého psa co nejvíce šetřete, aby mohl všechnu svou energii vložit do stavby silných kostí, šlach a svalů. Ze stejných důvodů nikdy nešetřte na jeho potravě. Velký švýcarský salašnický pes vychází dobře s ostatními psy a domácími zvířaty. Svou povahou jsou velkými dětskými kamarády, ale musíte počítat s tím, že budou vaše děti chránit před pošťuchováním ostatních dětí. Tento pes je velmi dobrý hlídač, který bude vaši rodinu i váš dům bránit proti zlovolníkům.Tento pes nepatří do boudy. Tento krásný a imponující pes potřebuje hodně prostoru. V bytě bez zahrady nebude proto šťasten.

Původ psa

Švýcarští salašničtí psi patří spolu se rotvajlerem mezi tzv. „hladkosrsté honácké psy“, kteří přišli do střední Evropy spolu s Římany. Důkazem tohoto tvrzení je i ten fakt, že se tyto formy psů rozšířili především podél starých římských cest a udrželi se tam do dnešních dnů. Postupující římské legie pro pokrytí potřeby množství čerstvého masa hnali s sebou velké množství dobytka. K tomuto účelu potřebovali silného psa schopného ovládat obratně, rychle a hbitě stádo. Římané nepřšli s pohlednými červenočernotříslovými psy, ale spíše to byli dogovití psi,kteří se křížili s původními místními psy a dali tak základ dnešním salašnickým psům. Vzhledem k odlehlosti jednotlivých údolí ve švýcarských horách se úzkou příbuzenskou vazbou vyselektovaly jednotlivé typy salašnických psů. Předkové velkého švýcarského salašnického psa byli dříve ve střední Evropě značně rozšířeni. Často byli označováni jako řezničtí psi,byli to silní, tříbarevní, ale také černí s červenohnědými odznaky nebo žlutočerní psi. Chovali je nejen řezníci a obchodníci s dobytkem, ale i řemeslníci a sedláci k osobní ochraně i k ochraně majetku, ale i k nahánění dobytka a také k tahu. U příležitosti jubilejní výstavy k 25. výročí založení Švýcarské kynologické společnosti (Schweizer kynologische Geselschaft-SKG) v roce 1908 v Langenthalu byli poprvé dva takoví psi předvedeni k posouzení jako „krátkosrstí bernští salašničtí psi“ prof. Albertu Heimovi. Tento významný švýcarský kynolog z konce minulého a začátku 20. století, který se rozhodujícím podílem zasloužil o založení a konsolidaci chovu všech plemen švýcarských salašnických psů, poznal v těch dvou krátkosrstých psech původní, velké salašnické a řeznické psy, kteří již byli považováni za vymizelé. V kantonu Bern byli vyhledáni další psi a feny kteří svým vzhledem odpovídali popisu tohoto plemene, jak jej připravil prof. Albert Heim. S těmi byl také založen již systematicky řízený čistokrevný chov. V lednu 1912 byl založen Klub velkých švýcarských salašnických psů, který převzal péči o chov a propagaci tohoto plemene. Po dlouhá léta zůstávala však chovná základna málo početná, neboť bylo obzvlášť těžké zajistit k chovu dobře způsobilé feny. Teprve od roku 1933 mohlo být ročně zapisováno do Švýcarské plemenné knihy více než 50 psů tohoto plemene. Dne 5. února 1939 byl poprvé FCI uznán a zveřejněn standard Velkých švýcarských salašnických psů, kteří byli používáni i ve službách švýcarské armády během II. Světové války. Zde byli používáni k tahu a také k nošení břemen, zvláště v těžce přístupném horském terénu. Pracovní využití velkého švýcarského salašnického psa také přispělo k tomu, že v roce 1945 bylo poprvé zapsáno do Švýcarské plemenné knihy přes 100 štěňat a celkový stav tohoto plemene ve Švýcarsku obnášel 350 až 400 zvířat. Dnes je toto plemeno chováno i v okolních zemích Švýcarska.