Šiba-Inu

Charakter a chování

Při správné výchově a dobrém přístupu je svému pánovi i celé jeho rodině velmi oddaným a milým společníkem. K dětem je shiba obvykle milá a přátelská, velmi ráda vybíjí svůj temperament při dětských hrách. Hodí se však spíše k odrostlejším dětem, které již dokážou pochopit a respektovat její potřeby.

Shiba se hodí na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku, ale zároveň si ráda "pohoví" někde v teploučku v bytě. V dnešní době, kdy města přísně upravují pohyb psů na veřejných prostranstvích, se shiba ve městech dobře uplatňuje, protože je ideální ji venčit převážně na vodítku. Je také nabídkou pro obyvatele městských bytů, kteří chtějí jiného psa, než jsou typická pokojová plemena. Do městských bytů se hodí díky tomu, že velmi málo štěká. Prostoru v bytě se velmi rychle dokáže přizpůsobit a najde si svá oblíbená místa. Potřebuje své místo, kde bude odpočívat, kde bude mít své jídlo a své hračky. Sportovně založené majitele také shiby rády neúnavně provázejí na pěších túrách či běžkách. Vhodné sporty jsou pro shibu například agility a flyballJinak si ale vystačí s běžnou procházkou.

Povahové rysy správné shiby se dají popsat slovy jako vyrovnanost, sebevědomost, přívětivost, živost, spontánnost. Výchova shiby by měla začít co nejdříve. Protože jde o plemeno, které se vyznačuje jistou tvrdohlavostí, musí být výchova a výcvik vedeny velmi důsledně, trpělivě a citlivě. Není vhodné používat fyzické tresty, většinou se minou účinkem. Shiba však nebude nikdy slepě poslouchat na slovo, úkoly plní jen když z nich má nějaký prospěch ona sama, a jen když to uzná za vhodné Toto plemeno dnes nemá u nás žádné pracovní využití, v zemi původu je však stále ještě využíváno k lovu. Shiba je velmi čistotná, bývá přirovnávána ke kočce. Její srst má samočisticí schopnosti a postrádá silný charakteristický pach. Pro svou vrozenou nedůvěru k cizím lidem je shiba výborným hlídačem, ale nebývá agresivní bez zjevného důvodu K ostatním psům je shiba velmi dominantní, absolutně nerespektuje jejich soukromí a často je napadá. Není proto vhodné chovat více psů ani téhož plemene.

Japonci používají pro popis povahových rysů osobnosti shiby několik výrazů. Kan-i je nejdůležitější vlastností psa, a znamená neohroženost a smělost, ale také duševní sílu, harmonii a sebevědomí. Ryousei značí přívětivost, věrnost, mírumilovnost a celkově dobrou povahu, Soboku přirozenost, spontánnost a živost, přirozenou duševní krásu tohoto psa. Povahové vlastnosti shiby jsou pro Japonce důležitější než exteriér. „Kdyby shiba směla vyslovit jedno jediné slovo, znělo by nepochybně "MOJE" - moje jídlo, moje hračky, můj dům, můj člověk - můj svět“. Ing. Hana Petrusová, zakladatelka českého chovu shiba inu.

Původ psa

V době kdy předci dnešních Eskymáků putovali ze Sibiře na východ a nomádi ze střední Asie našli cestu přes Beringgovu úžinu na Nový kontinent existovala i souš mezi dnešními asijskými břehy a japonskými ostrovy. Předpokládané pohyby světových moří v době ledové způsobili, že vyschla některá mělká moře. Na konci posledního zalednění bylo možné přejít po sněžných pláních ze stepí jihovýchodní Asie přes dnešní Indonésii až do Austrálie. Za první obyvatelé Japonska se považují Ainové, kteří se při pronásledování mamutů a sobů dostali z vnitrozemí Asie až na dnešní japonské ostrovy. Mimo jiné také Austroasíjci, Austronézové, Mongolové, Tunguzci, Korejci a Číňané, kteří již dávno splynuli do jednoho etnického celku. Spolu s přistěhovalci se dostali na japonské ostrovy také psi. Tito psi z doby kamenné se sotva odlišují od neolitických psů rašelinných psů na kontinentě. Na začátku našeho letopočtu přišla na japonské ostrovy nová vlna přistěhovalců z kontinentu, se psi, kteří se mísili se psy praobyvatelů a vznikli tak předchůdce dnešních japonských špiců zvaný Nippon inu. Dnešní rozdělení do šesti různých plemen je problematické, ve skutečnosti jsou všechna jen velikostními a lokálními variantami jedné a téže formy severského špice. Jejich největším představitelem je dnes akita inu, střední velikosti dosahuje kishu, hokkaido, kai a shikoku inu, nejmenším je shiba inu.

Roku 1919 v Japonsku přijali zákon o ochraně přírodních památek v zemi, který zahrnoval ochranu objektů, ale rovněž i ochranu živých bytostí včetně psů, kteří byli považováni za jedinečně japonské. Byli rozděleni podle oblasti svého původu a také podle velikosti na velké, střední a malé. Shiba inu je jedním z původních japonských plemen a zároveň je nejmenším z plemen japonských špiců. Shiba inu znamená v dialektu japonské provincie Niagaro malý pes. Byla vyšlechtěna ze psů, kteří pochází z horských oblastí Japonska, kde byli využíváni k lovu malé zvěře, zvláště agresivní jedinci také k lovu medvědů a divočáků. Jsou uváděny tři typy těchto psů. Prvním z nich je San ´tu, z provincie Šiman a Tottorr, který byl o něco větší než dnešní shiba, a po kterém shiba zdědila dobře vyznačený čelní sklon. Dalšími dvěma plemeny, považovanými za přímé předky shiby je mino shiba, podobný finskému špici z provincie Gifu a shinsu shiba z provincie Nagaro, potomek starého mikawa šiba. Tito psi byli menšího vzrůstu. Na japonském venkově je shiba jako lovecký pes používána dodnes, i když v Evropě se z jí stal především pes společenský. Své lovecké pudy však neztratila