Akita-Inu

Charakter a chování

Při správné výchově a dobrém přístupu je svému pánovi i celé jeho rodině velmi oddaným a milým společníkem. K dětem je obvykle milá a přátelská, velmi ráda vybíjí svůj temperament při dětských hrách. Hodí se však spíše k odrostlejším dětem, které již dokážou pochopit a respektovat její potřeby. Hodí se na vesnici i do města. Díky své otužilosti může pobývat celoročně venku na dvorku. Sportovně založené majitele také rád neúnavně provází na pěších túrách či běžkách. Povahové rysy se dají popsat slovy jako vyrovnanost, sebevědomost, přívětivost, živost, spontánnost. Výchova by měla začít co nejdříve. Protože jde o plemeno, které se vyznačuje jistou tvrdohlavostí, musí být výchova a výcvik vedeny velmi důsledně, trpělivě a citlivě. Není vhodné používat fyzické tresty, většinou se minou účinkem. V zemi původu je stále ještě využívána k lovu. Pro svou vrozenou nedůvěru k cizím lidem je výborným hlídačem, ale nebývá agresivní bez zjevného důvodu. K ostatním psům je velmi dominantní, absolutně nerespektuje jejich soukromí a často je napadá.

Původ psa

Je největším z japonských špiců. Pochází z provincie Tohoku, kde ho také nazývají akita matagi - lovec medvědů. Dr. Hiroši Saito se domnívá, že dnešní akita je výsledkem křížení mezi původním japonským psem Nippon inu, většími psy ze severu a čau-čau z Číny. Mezi lety 1630 - 1870 se akita v této oblasti těšila velké oblibě. Kromě lovu na divoká prasata, jeleny a medvědy se akity používaly při psích zápasech. Jméno Akita-Inu se začalo používat od července 1931, když byla akita vyhlášená za národní poklad. Do tohoto času se psi z oblasti města Odate nazývali Odate psi, ve feudálním období jejich jméno bylo Nambu inu (jižní oblastní pes). Když se psi používali k bojovým účelům, nazývali se Kuriya inu, když se používali na lov v horských vesnicích, říkalo se jim Matagi inu (matagi - lovec). Zdá se být jasné, že přímí předchůdci akit (akita inu i velký japonský pes), tak jako je známe dnes, jsou rodáci z Akita prefektury - nejsevernější oblasti japonského ostrova Honšú. Historickým epicentrem je město Odate.V éře zvané "Meidži", počínající rokem 1867 a nástupem císaře Tsunagoskiho, se v Japonsku rozšířily psí zápasy a domácí plemena byla křížena z důvodu zvýšení bojové kvality s těžkými bojovými plemeny typu německé doby, svatobernardského psa či tosy inu a staré plemeno akita pomalu vymíralo. Rovněž zavlečení vztekliny a zavedení placení daní ze psů vedlo k masivnímu poklesu chovaných psů.

V roce 1910 byly psí zápasy vládou zakázány, aby v následujícím roce opět ožily a křížení s těžkými psy pokračovalo. Akita inu ztrácela svůj původní charakteristický rys, a to špičaté uši a stočený ocas. Již od roku 1908 se přátelé sterého, původního typu akity snažili o rekonstrukci původního typu. V izolovaných horských oblastech se zachovalo několik původních starých psů typu Matagi. Pomocí těchto psů se chovatelům podařilo rekonstruovat ostrý typ akity. Roku 1931 byla akita prohlášena za národní kulturní dědictví Japonska a byl zakázán její vývoz. Nejvíce oblíbeni jsou v Japonsku červeně zbarvení psi, zcela v protikladu k Americe, kde se strakoši těší zřetelně větší oblibě.

• Akita Inu  v útulcích
• Osobní zkušenosti majitelů s plemenem Akita Inu
• Profily psů - Akita Inu na Peswebu