Německý pinč

Charakter a chování

Dnešní pinčové si po svých předcích zachovali výjimečné povahové vlastnosti, jako je vrozená obrana teritoria, temperament, učenlivost, samostatnost a odvážnost. Jsou nedůvěřiví vůči cizím, ke své rodině však vždy přítulní, milující a při její ochraně jsou ochotni nasadit i svůj život. Nezbytná je důsledná výchova, ale pozor - surovost a nespravedlnost pinč nesnese a reaguje na ní agresí. Je to pes pro každého činorodého člověka, který si dokáže zjednat přirozený respekt, zároveň ale také dokáže respektovat psa jako partnera. Pinč se dá snadno cvičit, neočekávejte ale od něj slepou strojovou poslušnost - odporuje to jeho inteligenci a samostatnosti. Historie plemene dává základ k většímu sklonu ke štěkání. Chronicky uštěkaní psi které občas vídáme jsou ale produktem nudy a nicnedělání. Pinč je inteligentní a aktivní pes který potřebuje zaměstnání. Když mu ho dáme, nebudeme o něm doma ani vědět natož aby obtěžoval štěkotem. Jeho vysoce vyvinuté smysly, inteligence, schopnost učení a nebojácnost, trpělivost a odolnost vůči chorobám dává pinčům předpoklad být vynikajícím hlídacím i společenským psem. Každý kdo si pinče pořizuje, musí počítat s tím, že je to pes aktivní, který potřebuje zábavu a zaměstnání. Pro pěkný vzhled a spokojenost potřebuje také poměrně dost pohybu. Svou hbitostí, rychlostí a ochotou učit se novému jsou přímo předurčeni k agility. Jsou vděčnými spoluúčastníky při dlouhých procházkách a rádi se účastní i dětských her.

Pinč je ideální pro chov v bytě ve městech, vyhovuje svou velikostí a nenáročnou údržbou srsti. Může být umístěn i venku v zastřešeném kotci, kde musí mít dobře zateplenou boudu, přizpůsobenou své velikosti. Ideální je, když má v boudě topné těleso. Při velkých mrazech (od - 5°C) by měl mít přístup do teplejšího prostředí. Samozřejmě základní ochranou před prochladnutím je nechat psa aby se hýbal, nenutit ho v zimě sedět nebo stát. Protože pinč stoprocentně respektuje majetek svého pána a svou smečku, není problém ho navyknout i na domácí zvířada, pokud postupujeme přiměřeně opatrně a dáme psu najevo, že zvíře je naše a patří k domácnosti. Pinč je značně sebevědomý a všechno co dělá myslí smrtelně vážně. Pokud potká jiného, stejně dominantního psa, neváhá si to s ním jít vyřídit bez ohledu na velikost. Všem rvačkám je proto nutné zabránit už v zárodku. Pinč totiž nepatří mezi psy kteří by se vzdávali.

Původ psa

Dějiny pinče jsou staré a naše vědomosti sporé. Psi typu pinče se v Evropě vyskytovali odnepaměti. Prapředkem pinče je malý bažinný pes, podobný špicovi, který byl nalezen nejdříve u Baltu a později objeven i u kolových staveb z období více než 3 000 let před naším letopočtem. Byli to předkové všech dnešních plemen pinčů a kníračů, houževnatí a odolní, tak aby mohli přežít v náročných podmínkách. Nikdy nepatřili mezi psy aristokracie, proto se s nimi narozdíl od mnoha jiných plemen jen minimálně setkáváme na obrazech a jiných uměleckých dílech. Velká konkurence loveckých psů na evropském kontinentě, zejména potomků keltských honičů, kteří se již velmi záhy stávali pracovními loveckými specialisty, nikdy neumožnila pinčům rozvinout lovecké vlohy, které jim nechyběly stejně, jako nechybějí žádnému druhu ani skupině psů. V evropských podmínkách se pinči používali jen na hubení škodné – převážně krys a drobných hlodavců či šelmiček typu tchoře – v hospodářských staveních, zatímco na britských ostrovech, kam se dostali zřejmě dříve nebo spolu s ostatními loveckými plemeny, se v příhodných podmínkách a to geografických i klimatických stali nenahraditelnými pomocníky lovců. Teriéři jsou tudíž ostrovní obdobou kontinentálních pinčů. Jeho název je zřejmě odvozen od slova "pincer", což ve francouzštině znamená štípat nebo anglického "pinch" - štípnout, přiskřípnout.

Původně byly obě varianty pinčů - hladkosrstá i hrubosrstá chovány dohromady. Posléze se hrubosrstá varianta v chovu oddělila a stala se základem vzniku dnešních kníračů. Plemeno německý pinč vzniklo v Německu na konci 18. a začátkem 19.století. Od nepaměti se vyskytovali na německém, ale i českém venkově stájový pinčové, kteří zde plnili nejrůznější úkoly. Lovili krysy, hlídali dvůr, doprovázeli formany a povozníky, kterým střežili náklad i povoz. V době první světové války byl německý pinč velice populární jako veselý, život milující, bedlivý a ostražitý společník. Pravděpodobně má nejblíže k původnímu typu pinče, od něhož byli později odvozeni dnes známější dobrmané i malí hladkosrstí pinčové a plemena, vzniklá na základě německého pinče na začátku 19.století. Pinčové byli chováni na dvorech, kde jednak chytali krysy a myši a také plnili úlohu hlídacích a obranných psů. Odpovídaly tomu jejich vrozené vlastnosti - záliba v lovu, ostražitost, útočnost, ostrost a nezávislost, díky kterým byli oblíbeni a rozšířeni hlavně v jižním Německu. Formani a štolbové se o ně příliš nestarali, ale tito pinčové si vždy byli schopni obstarat potravu i přístřeší na noc. Jejich pracovní den byl náročný - brzy ráno vyjel pán na cestu a pes jej doprovázel vedle vozu s ním. V době poledního odpočinku střežil pes povoz a náklad a večer se opět vrátil k hlídání stájí. Musel být vytrvalý, otužilý, energický, nesmlouvavý vůči cizím a mít smysl pro obranu majetku svého pána. S těmito vlastnostmi už nezáleželo na barvě a druhu srsti, ani na velikosti psa. Byl to dobrý a spolehlivý hlídač, což bylo nejdůležitější.

• Německý pinč v útulcích
• Osobní zkušenosti majitelů s plemenem Německý pinč
• Profily psů - Německý pinč na Peswebu

• PINČ německý, trpasličí a opičí, hlídač, lovec i společník - článek