?[fb_share]   Poslat známému   tisk

Domů » Atlas psů » Labradorský retrívr

Charakter a chování

Svému pánovi a celé své lidské rodině je oddaný, ke všem členům laskavý a pozorný, má snahu dělat svému majiteli radost a zavděčit se mu. Je to velmi společenský, přátelský pes, miluje společnost člověka. K cizím lidem je také přátelský a klidný, stejně jako k ostatním psům. Labrador je pes velmi vhodný k dětem. Přistupovat k němu však musíte stejně jako ke každému jinému psu, nikdy byste neměli nechávat hrát si o samotě štěně s malým dítětem, protože by si mohli navzájem nechtěně ublížit a jejich vztah se pak nebude vyvíjet tak, jak si představujete.

Labrador je velice dobře ovladatelný pes, a je vhodný i pro začátečníka. Jako u každého jiného plemene je však nutná výchova a minimálně základní výcvik poslušnosti. Velmi důležitý je neustálý kontakt s lidmi. Vzhledem ke své závislosti na majiteli a lidech vůbec nelze považovat labradorského retrívra za psa vhodného pro držení v kotci, i když je jeho srst odolná vůči počasí. Pes by měl být s vámi v neustálém kontaktu. Kromě myslivosti jsou dnes labradoři využíváni jako záchranáři, služební psi pro vyhledávání a označování drog a výbušnin, jako slepečtí psi či psi pro canisterapii. Jsou vyhledáváni pro svou vysokou inteligenci, přátelskou povahu, snadnou cvičitelnost a vynikající čich. Nejčastěji je však stále vyhledáván jako vynikající rodinný pes a společník. Labradorský retrívr potřebuje mnoho pohybu, který byste mu měli v hojné míře dopřát. Tito psi také milují vodu, a velice rádi plavou. Labradorský retrívr není typickým psem na hlídání, protože je prost veškeré agresivity. Může se však objevit jedinec s vyloženě ochranářskými pudy, ale je spíše výjimkou. Na neobvyklé situace, cizí osoby apod. vás upozorní hlubokým, hlasitým štěkotem, ale jako obranáře jej použít nelze. Mnoho lidí si myslí, že existují rozdíly mezi labradory různých barev. Pokud však nějaké jsou, je důvod pouze genetický. V jednom vrhu se mohou objevit štěňata všech barev, proto nelze hovořit o rozdílech v povaze, schopnostech či temperamentu jednotlivých barevných rázů.

Jelikož popularita tohoto plemene v poslední době značně stoupla, a dochází k nepromyšlenému křížení množitelů, mohou se vyskytovat nejen dědičné choroby, ale i poruchy v chování – kousavost, nedůtklivost, neklid při výstřelu, bázlivost nebo agresivita.

Původ psa

Na vývoji jednotlivých plemen loveckých psů se značnou, a dá se říci dokonce rozhodující měrou podílí změny způsobu lovu. Jejich příčinou byl zejména vývoj palných zbraní, odehrávající se v průběhu 14. století, zejména v jeho druhé polovině. Technickým zlepšováním zbraní se zvyšovala přesnost střelby, vlivem bezdýmného prachu se zvýšila razance střely a vznikem zadovek s jednotlivými náboji se podstatně zrychlila frekvence střelby. Z toho pramenící stále nové možnosti lovců kladly větší nároky na jejich psy. V důsledku toho zaznamenali pokles svého významu hlavně honiči, používaní při parforsních štvanicích. Těžiště práce loveckého psa se stále více přesouvalo na dohledávku postřelené zvěře a na její přinášení. Tato tendence trvá vlastně dodnes. V důsledku toho se lovci začali ohlížet po skupině psů, kteří by byli schopni splnit s úspěchem tyto požadavky. Dnes je již zcela jasné, že takovou skupinu psů našli – nese název r e t r i e v e ř i .Tento název pochází z angličtiny a je do češtiny překládán jako přinašeči, donašeči nebo aportéři. Práce přinašečů - retrívrů se poněkud liší od práce jiných loveckých psů. Retrívr doprovází střelce, sleduje střelenou zvěř a na povel ji přináší. Postřelenou zvěř pak stopuje, chytí a přinese střelci. Jak už bylo řečeno, jeho práce navazuje na práci anglických ohařů.

Existuje 6 samostatných plemen retrívrů. Jsou si svou povahou, přístupem k lidem a pracovitostí velmi podobní. Název retrívr však vznikl ještě dříve, než existovala plemena retrívrů. Byli to psi různých loveckých plemen, kteří měli za úkol najít a přinést ulovenou, především pernatou zvěř. Předek dnešních retrívr pochází z Newfounlandu, kam se patrně dostal již s prvními osadníky putujícími z Anglie. Někteří psi, kteří se buď po útěku od svých majitelů, nebo z jiných příčin usídlili v divočině, se přizpůsobili místním krutým podmínkám. Vzhledem k určité geografické izolaci a současně různým křížením s domorodými indiánskými psy i vzájemně mezi sebou začíná v daném prostředí měnit nově příchozí pes v endemického jedince, tj. v živočicha s univerzální upotřebitelností v této divoké a mrazivé krajině. Mění se nejen jeho povahové vlastnosti, ale i tvar těla, osrstění, získává silné běhy s tlapami opatřenými plovacími blánami. U psů se objevuje vydří ocas - oboustranně zploštělý, klenutá hruď dokonale přizpůsobená i k plavání v nepříznivých podmínkách mořského proudu. Navíc získali tzv. "water-resistant" srst - velmi kvalitní, husté a nepromokavé osrstění a velkou vášeň pro práci ve vodě. Psi se stali značně otužilými, téměř nenáchylnými k běžným onemocněním Cestovatel W. E. Cormack, podnikající v roce 1662 pěšky cestu napříč Newfoundlandem, napsat do svého cestovního deníku zážitek, kdy v třeskutém mrazu viděl malé psy, lovící ryby v ledové vodě. S úžasem sledoval, jak se znovu a znovu neúnavně potápěli do nezamrzlých řek a po chvíli se opět vynořovali, zpravidla s ulovenou rybou v tlamě. Vybíhali na břeh, kde své úlovky spořádali, pranic se nestarajíce o to, že na nich voda tuhne v led. Z popisu těchto psů se dá celkem hodnověrně usoudit, že to, co W. E. Cormack viděl, byli předchůdci psů Sv. Jana a tedy i vlastně prapředchůdci dnešních retrívrů. Tyto psy si obyvatelé Newfounlandu pro jejich schopnosti opět začali odchytávat a dále šlechtit.

Počátkem 19. století byly na Newfoundlandu známy dva odlišné typy psa sv. Jana: 1) mohutní dlouhosrstí psi, používaní jako tažná zvířata a ke sbírání sítí. Z těchto důvodů byli při selekci vybíráni psi větší, silnější a velice odolní. (předchůdce dnešního novofundlandského psa) 2)drobnější krátkosrstí psi (předchůdce dnešního labradora) byli používáni rybáři k donášení ryb a ulovených mořských ptáků z vody. Místní lovci velmi přísnou selekcí vybírali psy, kteří projevovali vytrvalost v dohledávce postřelené zvěře, museli mít ochotu k práci ve vodě, pro přinášení střelené pernaté, museli být odolní proti chladu, větru a dalším nepříznivým podmínkám, které se na poloostrově Newfoundland každý rok tvrdě projevovaly. Při dohledávání postřelené zvěře si počínali tak výborně, že tato vlastnost vešla ve známost a velmi zaujala anglické lovce.

Od roku 1713 do roku 1759 přecházela oblast Newfoundlandu do vlastnictví Anglie a postupem času se rozvinul čilý rybářský obchod mezi těmito dvěma oblastmi. Oba typy těchto psů začaly postupně přicházet do Anglie od roku 1800. Stalo se tak s námořníky, přivážejícími tresky z Newfounlandu, a to pravděpodobně v hrabství Dorset. V prvním importu se jednalo celkem o tři psy, pojmenované "Jock", "Nell" a "Brandy". Posledně jmenovaný přišel ke svému jménu již na lodi, která je převážela z Ameriky do Evropy a to za velice neobvyklé události. Jednomu z námořníků spadla při poryvu větru do moře čepice. Pes, který to zahlédl, se podle svého zvyku bez jakéhokoliv otálení vrhnul do ledové vody a s čepicí připlaval až k lodi. Než námořníci spustili člun a vytáhli psa na palubu, uplynulo přes dvě hodiny. Druhý hrabě z Malmesbury , který to vše z paluby sledoval, nemohl ani uvěřit, že pes je po tak dlouhém pobytu v ledové, jen několik stupňů teplé vodě ještě vůbec naživu. Nicméně neváhal ihned započít s oživováním napolo ztuhlého zvířete, použil přitom starý osvědčený anglický recept: brandy. Psa sice opil, nicméně jakmile se tento probral z kocoviny, byl naprosto zdráv a v pořádku. Tato zkušenost vévodu jen utvrdila v tom, že odolnějšího loveckého psa pro sychravé Skotsko již asi těžko kde jinde najde. A právě v Anglii, křížením Malého psa Sv. Jana s anglickými psy např., s Irským vodním španělem, Tweed španělem, Wetterhoundem a různými setry vznikl Wavy Coated Retriever. Tento pes se již velmi podobal dnešním retrívrům co do velikosti, povahových vlastností a chutí k přinášení. Jeho srst byla střední až dlouhá, vlnitá, ale nikdy kudrnatá. Byla nestálá v barvě a s různými znaky.

V roce 1885 dovoz psů náhle ustal, neboť na New Foundlandu byl vydán zákon, který prakticky zakazoval chov psů. V roce 1895 byl v Anglii vydán zákon o karanténě, a od té doby již nebyl možný žádný dovoz chovných psů z New Foundlandu do Anglie. Výsledkem bylo, že angličtí chovatelé byli nuceni začít se šlechtěním plemen a začaly se tedy tvořit různé variety retrívrů. Tmavý Wavy Coated Retriever byl křížen s Pointry a Foxhoundem. Potomci tohoto chovu se stali základem chovu Labradorského Retrievera. Již ve druhé polovině 19. století lze hovořit o čistokrevném chovu, chovatelé si vedli přesné záznamy o svých chovech a zachovávali přísně čisté chovné linie. Kennel Club však až do roku 1916 připouštěl křížení mezi jednotlivými typy retrívrů, kříženci však byli zapisováni do zvláštního registru. A. Holland – Hibbert společně s lady Howeovou založili Klub Labradorských Retrieverů. Standard byl vypracován v roce 1916. V roce 1920 tento klub uspořádal první Feld Trial pro čistokrevné labradory. Ačkoliv se ve vrzích objevovali i žlutá a hnědá štěňata, byli stále upřednostňováni černí psi. Toto se změnilo až po první světové válce, kdy byli vystavováni i žlutí psi, a později i hnědí. Dnes je labradorský retrívr velmi oblíbeným psem se širokým uplatněním.

• Labradorský retrívr v útulcích
• Osobní zkušenosti s plemenem Labradorský retrívr
• Profily psů - Labradorských retrívrů na Peswebu

• Labradorský retrívr - článek