Čivava

Charakter a chování

Přes svou trpasličí velikost je čivava velmi odvážný a ostražitý. Je to inteligentní psík s roztomilým a přátelským chováním. Má milou a přítulnou povahu. K celé rodině je velmi přítulný a k jednotlivým členům silně přilne. K ostatním psům se chová dobře, ale je odvážný a nezalekne se ani větších psů, přednost však dává společnosti jedinců svého plemene. Soužití s jinými domácími zvířaty bývá bez problémů, čivava se s nimi ochotně a rád přátelí. I když je nejmenší ze všech psů, není to žádná hračka pro děti. Tento psík je velmi hravý a má rád děti, ale hodí se spíše k dětem odrostlejším, které chápou, jak se k němu mají chovat a při hře mu neublíží. Tento pes, stejně jako každý jiný, by měl být vychováván k poslušnosti. Velmi dobře se učí, a je zvědavý a sebevědomý. Jeho výchova však musí být důsledná, protože agresivní a nevychovaný čivava není dobrou ozdobou svého pána.

Čivava je spokojený i v malém bytě, jeho nároky na prostor jsou velmi malé. Jeho pelíšek by měl být umístěn tak, aby z něj psík měl co nejblíže k pánovi a ostatním členům rodiny. Tento pes by neměl být uzavírán v jiné místnosti, než se nachází jeho lidská rodina, protože je na všech jejích členech velmi závislý. Čivava nemá velké nároky na pohyb. Protože je malý, má dost pohybu doma. Stačí mu jedna procházka denně a lze ho přivyknout i na kočičí klozet. K cizím osobám je čivava nedůvěřivý a svého pána dobře hlídá. Každou návštěvu vám velmi hlasitě ohlásí. Pro svou trpasličí velikost však nemůže být považován za skutečného hlídacího psa.

Chov těchto psíků bývá značně problematický, což by si měl uvědomit každý chovatel ještě předtím, než nechá svou fenku nakrýt. Ve vrhu bývají obvykle asi 2 nebo 3 štěňata, která se ovšem rodí poměrně velká, a proto často přicházejí na svět císařským řezem. Dalším problémem bývá neuzavřená fontanela , která se v dospělosti u většiny psů uzavře, u štěňat však může vést k předporodním poraněním, což může mít za následek tzv. vodnatelnost hlavy. Každý, kdo má zájem o pořízení čivavy si musí uvědomit, že je to pes, jako každý jiný, který má své potřeby, a ne hračka.

Původ psa

Zvláštní název plemene je odvozen od stejnojmenného zeměpisného názvu mexické provincie Chihuahua. Dávná historie čivavy je zahalena rouškou tajemství. O jeho vzniku existuje několik teorií. Před domestikací byly čivavy nejspíše divokými psy, kteří obývali brlohy v zemi. Předpokládá se, že tam tito psi žili volně a pak v údobí civilizace Toltéků byli domorodým obyvatelstvem odchytáni a domestikováni. I dnes mohou majitelé čivav pozorovat, že psi se rádi uvelebí v každém koutě a skulině. Plemeno lze také velmi obtížně přiřadit k nějaké běžné a dobře definované skupině plemen psa domácího. Pokud se podíváme na stavbu těla, můžeme vypozorovat znaky, jež ukazují na příbuznost s čínským chocholatým psem a mexickým naháčem. čivava je pravděpodobně potomkem psů zvaných tečiči. Tito psíci byli prý větší a zavalitější, než dnešní čivava a byli populárními miláčky toltéckých kmenů a později Aztéků. Zpodobnění "Techichi " v Tule, byli použiti k okrášlení městské architektury, tyto drobné sošky jsou dnešním čivavám velmi podobné.

Cestovatel Francisco Hernandez, který se s psíky podobnými dnešním čivavám setkal, ve své zprávě z roku 1578 popsal tečičiho jako "... malého indiánského psa z Mexika s melancholickým výrazem v obličeji...". Hernandez byl přesvědčen, že tento malý pes sloužil Indiánům v prvé řadě jako potrava. Indiáni jedli psy stejně jako Španělé jedli králíky. Ti psi, kteří byli určeni jako potrava, byli kastrováni, aby dostatečně ztučněli. Štěňata Indiáni používali jako živé hračky pro své děti a dospělí malí psíci byli oblíbenými domácími společníky a také se používali k lovu na malá zvířata.

Vlastním územím plemene čivava je tedy území dnešního Mexika, oblast Chi-hua-hua, podle které dostalo své dnešní jméno. Indiáni ze střední Ameriky chovali tyto psíky k náboženským účelům. Při pohřebních obřadech byli rituálně usmrcováni a spolu se svým pánem pohřbíváni. Archeologové nacházeli pozůstatky čivav již z doby 1 300 a 500 let př.n.l. Jedno je však jisté, že chovatelům v USA se podařilo upevnit typ a mezinárodní kynologická organizace FCI v roce 1942 uznala standard pro plemeno čivava. Chovatelům v USA se podařilo upevnit typ a mezinárodní kynologická organizace FCI pak uznala standard pro plemeno čivava roku 1942. Za původní variantu jedna teorie považuje krátkosrstou čivavu. K vyšlechtění dlouhosrsté varianty byli údajně použiti papilloni a trpasličí špicové.Na přikřížení těchto dvou plemen ukazují typy , které se i dnes stále ještě vyskytují ve vrzích čivav. Především v Německu v padesátých a šedesátých letech údajně čas od času byli do chovu přikříženi papilloni a trpasličí špicové. Jiní chovatelé jsou toho názoru, že již na přelomu tohoto století přišli dlouhostsrí psi z Mexika do USA. Poukazují na psa CARANZA, což byl červený dlouhosrstý pes, kterého z Mexika do USA přivezl pan Owen Wister. CARANZA je považován za jednoho z nejdůležitějších zakladatelů chovu čivav v USA. A jak tedy byla podle nich vyšlechtěna krátkosrstá varianta? Údajně přikřížením Manchesterského toy teriéra ke krátkosrstým odchovům , které se vyskytovaly ve vrzích dlouhosrstých čivav. Ve své podstatě není spor o to, zda původní čivava byla krátko- nebo dlouhosrstá, důležitý. Primitivní plemena jsou v horkém klimatu zpravidla krátkosrstá, ve vyšších oblastech s velkými výkyvy teplot jsou často plně osrstěná. Můžeme proto vyslovit domněnku, že u trpasličího aztéckého psa se vyskytovaly podle oblastí oba typy osrstění.

• Čivava v útulcích
• Osobní zkušenosti s plemenem Čivava
• Profily psů - Čivavy na Peswebu

• Čivava - minipes s maxisrdcem