Bulmastif

Charakter a chování

Bulmastifové jsou silní, vytrvalí, aktivní a spolehlivý psi. Jejich klid nesmíme zaměňovat s leností. Zůstávají hraví až do vysokého věku a výborně se hodí při dostatečném venčení i do městského bytu, kde se chová velice klidně. Svému pánovi i celé rodině je bulmastif velmi oddaným přítelem, je velmi trpělivý Před známou návštěvou předvádí jen to nejlepší chování. Pokud je dobře vychovaný, nedělá mu potíže tolerovat jiná drobná domácí zvířata, jako jsou křečci či morčata. Nemá však příliš v lásce společnost cizích psů, při setkání s nimi je potřeba zvýšené opatrnosti, protože může projevovat dominanci a napadat je. K dětem se bulmastif staví jako k něčemu, co je vlastnictvím jeho pána, a co mu bylo svěřeno do péče. Děti ve společnosti bulmastifa jsou v absolutním bezpečí. Toto plemeno potřebuje již od mládí velmi důslednou výchovu a následný výcvik, proto není příliš vhodné pro úplného začátečníka.

Bulmastif je vhodný pro chov jak na venkově, tak ve městě. Je možné chovat jej celoročně venku pouze v zateplené boudě. V dnešní době je bulmastif považován za ideálního společníka člověka, je však stále používán i jako neohrožený ochránce osob a majetku. Je to pracovní pes, který je vhodný i do služby, např. u policie. Tento silný a atleticky vyhlížející pes potřebuje ke spokojenému životu mnoho zaměstnání a fyzické aktivity. Jeho majitel by měl být sportovně založený, protože musí psovi umožnit každodenní dlouhé procházky, je však dobré dávat pozor, aby se v okolí nevyskytovali cizí psi, mohlo by dojít ke střetu.

Původ psa

Vznik tohoto plemene je v přímé souvislosti s historickými událostmi 19. století. Vzhledem k hospodářskému růstu měšťanského stavu, k němuž došlo před přelomem století, se v Anglii nebývalou měrou zvětšila propast mezi bohatými a chudými. Mnoho sociálně slabých rodin trpělo hladem, což vedlo k enormnímu nárůstu pytláctví. Pytláci ze strachu z postihu, kterým byl v Anglii trest smrti, se často při přistihnutí při činu neštítili ani vraždy. Hajní ze strachu o své životy začali s sebou brát na pochůzky revírem strážní psy, často chované mastify a staroanglické buldogy. Brzy ale zjistily, že ani jedno plemeno se k požadovanému úkolu zcela nehodí. Mastifové byli příliš klidní a lhostejní zatímco vysokonozí a mimořádně pohybliví staroangličtí buldoci byli příliš divocí a neovladatelní a hajní nad nimi rychle ztráceli kontrolu. Větší úspěch slibovalo křížení obou těchto plemen. Buffon se o těchto křížencích zmiňuje již roku 1791. Píše, že kříženci jsou mnohem silnější než původní buldog a také vyrovnanější povahy. Jako konečný produkt jejich plánovaného chovu jim tanul na mysli střední typ mezi oběma plemeny. Mastif měl přispět svou vahou a buldog drsností, obratností a vůlí bojovat.

Gamekeeper Night Dog (noční pes strážce zvěře), jak byl bulmastif nazýván měl původně tmavě žíhané zbarvení což jim poskytovalo vynikající maskování v nočním lese, jejich úkolem bylo vystopovat pytláka, svou vahou jej povalit na zem, aniž by ho vážně poranil a čekat na příchod hajného. Také měl svého pána v každé situaci ochránit a ubránit před každým útokem. Typické čelní vrásky bulmastifa našly své praktické využití při vykonávané činnosti, a to tak, že signalizovaly hajnému, že pes něco zaregistroval. Tento bezhlesý způsob komunikace mezi psem a hajným byl pro noční využití podstatně lepší než hlasitý štěkot, který by pytláka jen varoval. Na záčátku 20. století se změnila sociální struktura společnosti a klesl počet případů pytláctví. Mnoho bulmastifů bylo náhle bez práce. Jako samostatné plemeno byl uznán roku 1924. Zásluhou S. E. Moseleyho, 1. prezidenta národního policejního klubu bulmastifů založeného roku 1925, se toto plemeno změnilo z čistě pracovního psa hajných na policejního a rodinného psa.