Bordeauxská doga
Základní údaje plemena
| Země původu | Francie |
|---|---|
| Název v zemi vzniku | Dogue de Bordeaux |
| Kategorie dle FCI | II. Pinčové a knírači, molossoidní a švýcarští salašničtí psi |
| Velikost | pes: 60 - 68 cm fena: 58 - 66 cm |
| Hmotnost | pes: nejméně 50 kg fena: nejméně 45 kg |
| Osrstění | Hladká, krátká a na dotek jemná srst. |
| Zbarvení srsti | Jednobarevná žlutá ve všech odstínech od mahagonové až po špinavě žlutou (isabela). |
| Celkový dojem | Podsaditý, svalnatý, impozantní, vzbuzuje velký respekt. |
| Povaha | Hodí spíše pro hlídací účely, které splňuje s pozorností a velkou odvahou, avšak bez agresivity. Je dobrým společníkem a svému pánovi je velmi přítulná a láskyplná. Klidná, vyrovnaná, s vysokým prahem vzrušivosti. Pes je v povaze zpravidla dominantní. |
| Zaměnitelné plemeno | S bulmastifem, mastifem, brazilskou filou. Liší se od nich větším množstvím vrásek, nižší a podsaditější postavou a typickou rezavoplavou barvou, často bez černé masky. Bulmastif, Brazilská fila |
Charakter a chování
Říkávalo se o ní, že patří k nejnebezpečnějším, nejhorším a nejhůř ovladatelným psům. Dnes už to nebývá pravda, za tu špatnou pověst může spíš minulost. Jako ostatní plemena tohoto typu, od německých dog až po anglické mastify, sloužila za dávných dob ve válkách a při lovu velkých zvířat.
Svému pánovi i celé rodině je bordeauxská doga velmi oddaným přítelem, je velmi trpělivá. Před známou návštěvou předvádí jen to nejlepší chování. Zůstávají hraví až do vysokého věku a výborně se hodí při dostatečném venčení i do městského bytu, kde se chovjí velice klidně. Pokud je dobře vychovaná, nedělá jí potíže tolerovat jiná drobná domácí zvířata, jako jsou křečci či morčata. Nemá však příliš v lásce společnost cizích psů, při setkání s nimi je potřeba zvýšené opatrnosti, protože může projevovat dominanci a napadat je. K dětem se bordeauxská doga staví jako k něčemu, co je vlastnictvím jeho pána, a co mu bylo svěřeno do péče. Děti jsou v její společnosti v absolutním bezpečí. Toto plemeno potřebuje již od mládí velmi důslednou výchovu a následný výcvik, proto není příliš vhodné pro úplného začátečníka.
Bordeauxská doga je vhodná pro chov jak na venkově, tak ve městě. Je možné chovat ji celoročně venku pouze v zateplené boudě. V dnešní době je bordeauxská doga považována za ideálního společníka člověka, je však stále používán i jako neohrožený ochránce osob a majetku. Tento silný a atleticky vyhlížející pes potřebuje ke spokojenému životu mnoho zaměstnání a fyzické aktivity. Jeho majitel by měl být sportovně založený, protože musí psovi umožnit každodenní dlouhé procházky, je však dobré dávat pozor, aby se v okolí nevyskytovali cizí psi, mohlo by dojít ke střetu.
Původ psa
Bordeauxská doga patří mezi nejstarší plemena Francie a pochází pravděpodobně z Alanů. Jméno Alan, Alant nebo Alano se vyskytlo poprvé ve 14. století ve Špaňelsku jako označení pro velké, ale spíše lehké formy dogy, kterou Beckmann označuje jako chrta s krátkou, silnou, dogovitou hlavou. Tito psi přišli pravděpodobně na Iberský poloostrov ve 4. a 5. století během stěhování národů společně s národem Alanů z centrálního Kavkazu. Plemeno Alano popisuje ve 14. století Alfonso XI. Kastilský jako psa s velkou mordou, širokými zuby a malýma očima. Pes, který vykazoval tyto znaky byl dobrým dávičem často boužívaný na dávení býků, lovu divočáků, o nichž se zmiňuje Gaston Phébus (nebo Fébus), hrabě z Foix, ve 14. století ve své "Knize o lovu": "drží svoji kořist lépe, než dokážou tři chrtové".
Pojem "doga" vznikl na konci 14. století. V polovině 19. století byly tehdejší dogy ceněny snad již jen v Aquitanii. Používaly se k lovu velké zvěře (divočáků), k zápasům (často podle pevně stanovených pravidel), k hlídání domů a stád a jako pomocníci řezníků. V roce 1863 se v pařížském parku Jardin d'Acclimatation konala první francouzská výstava psů. Bordeauxské dogy na ní byly uvedeny pod stávajícím názvem. Na vzniku dnešní dogy se podílely různé typy: toulousský typ, pařížský typ a bordeauxský typ. Mezi oběma světovými válkami utrpělo toto plemeno natolik, že bylo po válce v letech 1939 až 1945 prakticky ohroženo vymřením; nového rozkvětu se dožilo v šedesátých letech 20. století.