?[fb_share]   Poslat známému   tisk

Domů » Atlas psů » Velškorgi Pembroke

Charakter a chování

Je oddaný, milý, přátelský a velmi vlídný k dětem. Je absolutně bez agrese i bez ustrašené bázlivosti. Jeho předností je učenlivost a ochota k jakékoliv aktivitě. Také nenáročnost, bystrost a přítulnost z něj dělají ideálního rodinného psa. Může být společníkem nadšeného turisty, zúčastňovat se soutěží v agility či všestranném výcviku. Korgiové jsou s ostatními psy velmi snášenliví, i když u cardigana může nějaký menší problém výjimečně nastat. Proto jim v období socializace poskytněte dostatek kontaktů a her s jinými psy. Svůj temperament dokáže přizpůsobit požadavkům majitele a nedělá mu potíže přeorientovat se na nenáročného společníka jemuž vyhovuje držení v městském bytě i celoroční umístění venku, kde se projevuje jako spolehlivý hlídač. Cardigan je klidnější. Korgiové mají velké sklony k tloustnutí. Právě především obezita může způsobit stejně jako u basetů či jezevčíků, problémy s páteří. Proto bydlíte-li ve vyšším patře bez výtahu, toto plemeno nelze doporučit, neboť příliš častá chůze po schodech může vyvolat komplikace.

Dlouhé procházky, pracovní nebo sportovní využití těchto psů je proto téměř nutností. Také rádi plavou a jsou velmi otužilí. Většina jedinců nemá sklony k toulání ani prohánění divoké zvěře. Dokáží však lovit potkany a další větší hlodavce. Jejich mimořádná inteligence má za následek samostatné řešení mnohých problematických situací. Dnes jsou převážně drženi jako psi společenští, ale kdo by chtěl využít jejich ohromující pastevecko-honácké vlastnosti, jistě nebude litovat. Je výborným hlídačem a i přes svůj malý vzrůst se snaží bránit svěřený majetek a obydlí. Přesto zbytečně neštěká.

Původ psa

Asi poprvé se korgiové na veřejnosti objevili v roce 1892 na pasteveckých zkouškách ve Walesu, poté v r.1896 na zemědělské výstavě. Bohužel na obou akcích zůstali bez povšimnutí a na chvíli tak trochu upadli v zapomnění. Slovo CORGI pochází z velšského slova "cor", což znamená trpaslík, a "ci" - pes. "Ci" je vyslovované jako "gi". Tedy volně přeložené - "malý pes". A to mu zůstalo dodnes. Také býval znám pod názvem "heeler", ale tento název, odvozený od kousání do pat, již patří jinému plemeni. Keltský název plemene i nálezy koster psů potvrzují, že velškorgi se dostal do Welsu okolo roku 1 200 před naším letopočtem. V tomto období keltští Piktové a ještě dříve, někdy v 5. až 4. století před naším letopočtem počátkem doby laténské pronikli na ostrovy keltští Britové, kmenový svaz, do kterého patřili i Kymrové, předkové dnešních Velšanů. Snad právě tito Kymrové s sebou přivedli předky velškorgiho. Jak tehdy jejich psi vypadali, to se dnes sotva dozvíme. Nemůžeme ani říci, kde došlo ke zkrácení končetin, zda ještě na pevnině, nebo až na ostrovech. Zkrácení končetin je podmíněno náhlou změnou dědičné hmoty neboli mutací, která měla podobu chondrodystrofie. V chondrodystrofií postižených partiích kostry probíhá abnormálně osifikace čili kostnatění. To má za následek tvarovou deformaci těchto kostí. V případě dlouhých kostí končetin je to jejich zkrácení. Pokud je to z nějakých důvodů v chovatelském zájmu, lze takto vzniklý znak podchytit a upevnit, dokonce je možno jej vhodným postupem, propařovacím výběrem, spojováním jeho nositelů, zdůraznit, a to až do krajností. S výjimkou švédského vallhunda neznáme z evropské pevniny žádné ovčácké plemeno se zkrácenými končetinami a to ani vyhynulé. Nejstarší písemné zprávy o velškorgim pocházejí z 10. století našeho letopočtu. Tehdy byl už, podle literárních údajů, běžným psem velšských zemědělců. Pravděpodobně však byl v té době, stejně jako ještě mnohem později, ve 14.-16. století (z této doby pocházejí konkrétní písemné údaje týkající se velškorgi) spíše psem hlídacím, který se používal také na pasení dobytka. Specializovaným ovčáckým psem se stal velškorgi až později, asi v 17. století. V té době to byl pes o hmotnosti asi 13,6 až 18,1 kg, chovaný na většině usedlostí v jižním Welsu. Ovčák a velškorgi, obíhající neustále okolo pasoucích se poníků, stáda dobytka a ovcí, byli neodmyslitelnou součástí této oblasti. Vznik nízkonohého, pohyblivého a proti nepřízni počasí odolného psa měl svoji historii, dlouhou několik set let. Dnes známe dvě samostatně uznaná plemena velškorgiho.Oba názvy vycházejí ze jmen dvou hrabství. Hrabství Pembroke se rozkládalo na jihu Walesu a Cardigan na jeho západním pobřeží. Chovatelé obou jmenovaných hrabství měli jinou představu o vzhledu velškorgiho (především co do délky ocasu), a nikdo nechtěl ustoupit ani hledat kompromis. Trvali na uznání dvou plemen, tedy i dvou samostatných standardů. Po osmi letech tahanic anglický Kennel Club uznal korgiho, jako dvě samostatná plemena. Tedy velškorgi-pembroke a velškorgi-cardigan. První jedinec velškorgi zaregistrovaný Kennel Clubem byla fena jménem Rose, která je zároveň považována za pramáti snad všech korgiů. Roku 1 107 byli na základě nařízení krále Jindřicha I. přivedení do Anglie vlámští tkalci, kteří sebou přivezli své psy. Převážně se jednalo o špicovité menší psíky jako například šiperka nebo vallhunda. Usadili se ve Welsu a jejich psi se křížili se psi chovanými v okolí Pembroke. Typ pozměněný křížením a pocházející z oblasti Pembrokshire, měl zašpičatěný nos, ucho taky zašpičatěné a krátký ocas. Pembroke je zručný honácký pes silného rohatého skotu. Mrštně a šikovně vede krávy, ty neposlušné a od stodoly utíkající kouše do nohou. V 19. století Pembroke křížili s Welsh Corgi Cardigan, což vyrovnalo rozdíly mezi těmito plemeny. V roce 1925 se vystavovali jako zvláštnosti jednoho plemene. Plemeno Pembroke Welsh Corgi bylo přiznáno jako samostatné roce 1934.