?[fb_share]   Poslat známému   tisk

Domů » Atlas psů » Tibetský španěl

Charakter a chování

Tibetský španěl představuje ve svém vzhledu i povaze původní, chovatelstvím téměř nezměněné plemeno. Naštěstí zůstal jaksi “přírodní”, bez přehnaných extrémů. Právě tento nepřemrštěný vzhled z něj dělá ideálního společníka, který je nadšen jak z lenošení, tak z dlouhých výletů. Navíc se jedná o zdravé plemeno, u kterého se téměř nevyskytují žádné vrozené exteriérové defekty. Možná právě pro svou zdravou obyčejnost se nestal módním plemenem. Jeho nekonfliktní povaha, roztomilý vzhled a snadná údržba jistě potěší každého, kdo hledá přizpůsobivého a nenáročného psího společníka. Je vhodný jako společník pro samotáře, stejně tak do početné rodiny. I když miluje společnost lidí, vůči cizím se chová odmítavě a nedůvěřivě. Ke své lidské rodině je velmi milý a ochranitelský a vyhledává neustále společnost jejích členů. Nevyvolává rvačky s jinými psy, ale při konfliktu neutíká a brání se za každou cenu. Setkání s jinými domácími zvířaty bývá také bez problémů. Po předcích zůstala tibeťáčkovi obliba ve vysedávání na vyvýšených místech, kde dokáže hodiny pozorovat okolí.  K dětem má tento psík velmi pěkný vztah a dokáže jim být výborným kamarádem. Toleruje jejich výstřelky, a v případě, že se mu něco nelíbí, raději odejde.

I když patří mezi společenská plemena, je potřeba, aby zvládnul alespoň základní výcvik. Tento psík dokáže být velmi tvrdohlavý, je to velký individualista, takže neočekávejte, že vás bude vždy poslouchat na slovo. Tibetský španěl je velmi inteligentní a dobře se učí, jeho výcvik však musí být veden velmi jemně a citlivě, v žádném případě s ním nelze zacházet hrubě. Ve výchově a výcviku je nejdůležitější důslednost, trpělivost a nezapomínejte na pochvaly.

Tibeťáček je velmi rád v neustálém kontaktu se svojí rodinou, proto je vhodné chovat jej v bytě, kde však potřebuje své místo k odpočinku. Jeho pelíšek by měl být na místě, které je ochráněno od průvanu, kde bude moci nerušeně odpočívat, ale přesto zároveň sledovat veškeré dění v rodině. Pro tibetského španěla je pohyb velmi důležitý, potřebuje hodně běhat, a dělá to rád. Je ochotný si s vámi vyjít na dlouhou horskou túru, stejně spokojeně se ale bude povalovat doma na gauči. Životnímu stylu rodiny se tento psík v každém ohledu dobře přizpůsobí.Tibetský španěl není pes vhodný k obraně, nebývá nikdy agresivní. Jeho zdrženlivost k cizím lidem však z něj přesto činí dobrého hlídače, takovouto návštěvu vám vždy štěkotem ohlásí.

Původ psa

Tibetský španěl patří bezesporu k nejstarším plemenům. Psi podobní dnešnímu tibetskému španělovi se vyskytovali podle vyobrazení již v 7. století. Jeho původ není přesně známý. Pravděpodobně má stejné předky jako lhasa apso nebo shi-tzu, a stejně jako oni po staletí neopustil svou vlast – Tibet. S ostatními loveckými španěly má společné ovšem pouze jméno, k lovu nebyl nikdy využíván. O jeho pomýlený název - “tibetský španěl” se postarali Angličané. I když má v názvu “španěl”, se španěli nemá nic společného. Španělé byli v Anglii velmi oblíbeni, a protože jistá podobnost s malými španěli je nepopiratelná (např. s kavalír king charles španělem), s vymýšlením názvu se asi příliš dlouho netrápili. Byl chován tibetskými venkovany jako hlídač a ti nejmenší, kteří byli považováni za nejvzácnější, žili v klášterech, kde byli cvičeni k otáčení modlitebních mlýnků, tudíž k prodloužení účinku modlitby tím, že udržoval modlitební válce obíháním v chodu. Jednalo se o jakýsi válec rotující kolem své osy, na kterém byly napsány různé modlitební texty. Psíci k této službě byli cíleně cvičeni, neboť se tento živý motorek musel umět náležitě chovat. Za nejcennější byli považováni ti nejmenší jedinci. Chov byl tedy veden na dvou základech a objevují se v něm jedinci rozdílní jak ve velikosti, tak v typu. Ti větší sloužili jako hlídací psi. Malí ostražití tibečtí španělé byli jakýmsi živým budíkem velkých a poněkud flegmatických dogovitých hlídacích psů. Španělé upozorňovali štěkotem na nebezpečí a k samotnému případnému zásahu byly využívány právě tibetské dogy. Přestože byli nezřídka darováni do Číny, získat tibetského španěla a dovést do Evropy bylo téměř nemožné. Koupit se nedal, protože nejen mniši, ale i další obyvatelé Tibetu věřili, že nosí štěstí. Byl tedy darováván, a to jen ve výjimečných případech. Přesto se tibetský španěl na přelomu 19. a 20. století dostal do Evropy.

První evropskou zemí, kde se tibetský španěl objevil, byla Anglie, a stalo se tak na konci 19. století. Jako samostatné plemeno byl FCI uznán v roce 1961, ale americký AKC ho přijal až v roce 1984. I když jeho zemí původu je Tibet, patronát nad tímto plemenem a zásluhu na počátečním prošlechtění oficiálně vznikajícího plemene má Velká Británie. Protože byl v mnoha zemích ještě před rozšířením tibetského španěla již hojně rozšířen pekingský palácový psík, veřejnost se na tibetského španěla (díky jejich podobnosti) dívala s nedůvěrou. Možná právě tato podobnost byla důvodem, proč se hojně nikdy nikde nechoval. Patří mezi celosvětově málopočetná plemena.