Šarpej

Charakter a chování

Šarpej je dnes vysloveně společenským plemenem, a je tedy ideálním rodinným společníkem. Svému pánovi i celé rodině je velmi přítulným a milým kamarádem, ale není na svém pánovi tak závislý, jako některá jiná plemena. K cizím lidem se většinou chová nedůvěřivě a nemá příliš rád jejich dotyky, pokud k tomu není veden odmala, ale nechová se agresivně. Jen u jedinců s agresivnější povahou může být setkání s cizí osobou problematičtější, stejně jako kontakt s cizím psem. Jedinci klidné povahy jsou i v tomto vztahu zpravidla bezkonfliktní. Pokud je pes dobře vychováván, a nemá s dětmi žádné špatné zkušenosti z mládí, je jim velmi dobrým kamarádem. Protože je spíše líný a klidný, nenadchnou ho žádné divoké dětské hry. Výchova tohoto psa není příliš složitá, zvládne ji i začátečník. Jako každý jiný pes však potřebuje základní výcvik poslušnosti, který musí být nejen důsledný, ale i spravedlivý. Nepřiměřené tresty mohou nepříznivě působit na psychiku psa, šarpeje stačí pokárat zvýšeným hlasem, to je pro něj většinou dostatečným trestem. Při výcviku je však nutné brát do úvahy pomalejší chápání tohoto psa a jeho lenost. Vyžaduje to jistou trpělivost majitele, ale pes se cviky dokáže dobře naučit.

Toto plemeno není vhodné k umístění v kotci, protože miluje teplo a pohodlí. Většina šarpejů také nemá ráda vodu, ať již je to při koupeli, venku v dešti nebo třeba jen louže na chodníku nebo orosená tráva, vždy se jí raději vyhne. V bytě je tento pes velmi čistotný, a většinu z nich ani nenapadne ničit věci nebo nábytek, které se v bytě nacházejí, je proto možné ho bez obav doma zanechat samotného. Čas, strávený o samotě, prospí. Šarpej není žádný velký sportovec, je to spíše pohodlný lenoch a stačí mu kratší procházky v klidném tempu. Za nepříznivého a deštivého počasí se dokonce raději drží doma, a vydrží velmi dlouho bez vyprazdňování. Pro svou povahu není tento pes příliš vhodný ke hlídání, návštěvu za vašimi dveřmi vám však vždy hlasitě ohlásí. Jedinci, kteří mají agresivnější povahu jsou k hlídání více upotřebitelní.

Původ psa

Raritou šarpeje a jeho příbuzného čau čau je modré zbarvení jazyka a sliznice v tlamě. K probarvení dochází již v nejútlejším věku a s postupující dobou se vnitřek tlamy zbarvi u tmavých jedinců až do modročerna, u krémových do fialkové barvy. Tento znak a také na záď zatočený ocas řadí šarpeje k asijským špicům, nikoli k dogovitým plemenům. Nálezy starých hliněných figurek svědčí o tom, že historie šarpeje sahá až do daleké doby před naším letopočtem. Jeho předkové bezpochyby pocházejí z doby dynastie Han (2. století našeho letopočtu) a za místo jeho vzniku se považuje okolí malého městečka Dah-Let v provincii Rwun Tung na pobřeží Čínského moře. Není však zcela jasné, odkud plemeno pochází. Jedni tvrdí, že je to starobylé čínské plemeno, existuje však i názor, že se předek šarpeje do Číny dostal jako pes Tunguzských a Mongolských kočovných kmenů. Jisté však je, že byl kdysi v Číně velmi rozšířen. Šarpejové nebyli psi paláců, jejich domovem byl čínský venkov. Jejich život byl proto těžký a mnoho nechybělo k tomu, aby úplně zanikli. Čínští venkované používali šarpeje ke hlídání stád a svých obydlí a je pravděpodobné, že je i pojídali. Především provincie Kanton, kde byl chov čínského bojového psa velmi rozšířen, je pověstná tím, že se v její kuchyni užívá vše, co chodí po zemi, létá ve vzduchu nebo plave ve vodě. Venkované také dali šarpejovi jeho jméno - v čínštině znamená Shar-pei slova "Písková srst" - ne snad pro žlutou barvu, která je pro plemeno typická, ale pro zvláštní charakter srsti, která má být tak krátká a tvrdá, že na pohmat připomíná smirkový (pískový) papír. Volná kůže, hluboko posazené uši a malé, těžko zranitelné oči, to byly vlastnosti, které přímo předurčovaly šarpeje být také výborným pomocníkem při lovu velké zvěře a později i typickým plemenem pro psí zápasy. Tak, jak se šarpejové snadno naučili lovit medvědy a jeleny, tak "lovili" i jiné psy při zápasech - dodnes jim nedělá potíže, když je jiný pes chytí, otočit se bleskurychle ve volné kůži a zakousnout se mu tam, kde to nejméně očekává! Katastrofou byl pro všechny psy v Číně, a tedy i pro šarpeje, nástup komunismu k moci. V lidové Číně byl chov psů (i jiné koníčky) považován za nežádoucí rozptylování pracující třídy a nikdy nebyl vládou podporován. Psi jako největší potravní konkurenti obrovského čínského národa museli první ze společnosti zmizet - a zmizeli tak dokonale, že například šarpejové byli zredukováni téměř na nulu.

Když se v sedmdesátých letech začal pan Matgo Law z Hongkongu zajímat o záchranu šarpejů, vypadala situace téměř beznadějně. Na čínském venkově, na Tchaj-wanu a v Hongkongu nacházel jen žalostné zbytky šarpejů, zubožené, nemocné, plné parazitů a mnohde již překřížené neznámými plemeny. Ty jedince, kteří se mu zdáli být schopní chovu, dovezl do Hongkongu a založil na nich svou chovnou stanici Town Homes. Po obnovení diplomatických styků mezi USA a Čínou v roce 1972 se obrátil dopisem zaslaným časopisu „Dogs" na americkou chovatelskou veřejnost s prosbou o pomoc chovu šarpejů. Tímto krokem prakticky šarpeje zachránil. U problém jejich chovu se začali zajímat mnozí z amerických milovníků psů a bezprostředně po zveřejnění dopisu pana M. Lawa byli šarpejové importováni do USA - první do chovu manželů Albrightových, v jejichž chovné stanici Ho-Wun se také v prosinci 1974 narodil první vrh šarpejů mimo Čínu. V sedmdesátých letech začali někteří "obchodníci s chovem psů" křížení a úzkou příbuzenskou plemenitbu tak, aby produkovali "silně vrásčité" šarpeje.