Německý špic

Charakter a chování

Špic je živý a temperamentní pes, je milý a přítulný. Bývá velmi vázán na svého pána. Je také velmi ostražitý a velice rád a hlasitě štěká. Nebývá bázlivý ani agresivní. Charakteristickým rysem povahy špice je jeho absolutní závislost na svém pánovi. Špicové si zcela zvykli na dům a doprovod člověka, jsou stále velmi oddáni a především neloví. Celou svou lidskou rodinu velmi miluje a chová se velmi přítulně a přátelsky. Odrostlejším dětem je špic velmi dobrým kamarádem. Malé děti mohou se psem zacházet někdy poněkud hrubě, proto je důležité poučit obě strany, jak se k sobě mají vzájemně chovat. K cizím lidem je však nedůvěřivý, a je potřeba jej s přáteli rodiny citlivě seznámit, aby důvěru získal. Při setkání s cizími psy nebo jinými domácími zvířaty nebývají problémy, ale je samozřejmě potřeba jej s nimi již od mládí seznamovat. Stejně jako ostatní psi, potřebuje i tento důslednou výchovu. Je velmi učenlivý a snadno se cvičí. Protože se rád a často projevuje pronikavým štěkotem, je pro dobré sousedské vztahy vhodné tyto projevy výchovou usměrnit. Důsledný základní výcvik poslušnosti a citlivé zacházení udělají ze špice příjemného a přátelského člena rodiny. Špic je velmi temperamentní pes a potřebuje tedy i dostatek pohybu. Má rád delší procházky a potřebuje i dostatek volného pohybu. Lhostejnost k počasí, statnost a dlouhověkost jsou jeho nejvýjimečnějšími znaky. Není bázlivý ani agresivní. Pro svůj nedůvěřivý postoj k cizím lidem se špic osvědčuje jako velmi dobrý hlídač.

Původ psa

Špicovití psi se vyskytovali na zemi již v dávných dobách v mnoha varietách. Lišili se od sebe místem výskytu, velikostí i barvou a není zcela jisté, jestli mezi nimi existují blízké příbuzenské vztahy. Spojovaly je však určité znaky, jako malé stojaté uši, zavalitější tělo a ocas zatočený nad hřbetem. Byli chováni jako domácí psi, jako strážci dvorů a polí, jako hlídací psi, a v severských oblastech jako psi lovečtí. V Německu byl špic používán jako doprovod velkých nákladních povozů a k hubení myší a krys ve stájích. Staré české pojmenování špice „ostroš“ je pravděpodobně odvozené od jeho ostré povahy. Čím byl kdysi v jižním Německu „stájový pinč“ , tím byl špic na severu země. V těchto dobách však neprobíhal žádný řízený chov až na vlčího špice. Špicové nemají příliš rozvinutý lovecký instinkt a někteří autoři tvrdí, že neloví vůbec. Z tohoto důvodu upřeli myslivci svou pozornost k vlčímu špici a v jednotlivých zemských svazech byl vlčí špic chován systematicky. Obyčejným lidem, u kterých bylo nebezpečí, že budou se svými selskými psy pytlačit byl jejich pes zabaven a byl jim poskytnut špic. Malé varianty špice byli také velmi oblíbené jako módní doplněk. O německých špicích se traduje, že jsou potomky psa rašelinného z doby kamenné, a že jsou nejstarším plemenem Střední Evropy. Ze špiců povstalo mnoho dalších plemen. O čistokrevném chovu lze hovořit až od konce 19. století. V roce 1910 byl založen Klub pro německé špice, který vznikl spojením Spolku pro německé špice v Elbersfeldu a Frankfurtského klubu špiců. Šlechtění velikostí a barevných rázů začalo teprve na počátku 20. století.