Japonský čin

Charakter a chování

Japonský chin je velice přítulný, milý a nekomplikovaný psík, málo štěká, je hravý a veselý a je rád středem pozornosti. Bývá však také trochu svéhlavý. Tento pes nejraději tráví čas ve společnosti svého pána, kterého si ze členů rodiny sám vybere. Vůči cizím lidem je zdrženlivý a neprojevuje ihned náklonnost. S ostatními psy a domácími zvířaty vychází dobře, a nikdy není původcem konfliktu. K dětem se chová velmi jemně a něžně, ale nesnáší hrubé jednání. Pokud cítí, že je s ním zacházeno špatně, dokáže se chovat velmi ublíženě. Na druhou stranu je to velmi veselý a hravý psík, a bývá rád středem pozornosti. Výchova bývá bez problémů, protože je to inteligentní a velmi citlivý psík, je také velmi čistotný. Dobře se učí, ale při výchově je nutné počítat s jeho jistou svéhlavostí. Nepotřebuje se učit žádné zvláštní cviky, důležité je pro něj mít dobré společenské chování, umět chodit na vodítku, přijít na zavolání apod. Tento psík velmi dobře reaguje na intonaci hlasu.

Chován může být i ve velmi malém bytě, nemá velké nároky na prostor. Svůj pelíšek by měl mít na klidném, teplém místě bez průvanu. Protože se rád zdržuje v blízkosti svého pána, je ideální, aby měl pelíšek přichystán v každé místnosti bytu, a mohl klidně odpočívat tam, kde se právě jeho pán nachází. Japonský chin nebyl nikdy využíván k žádné práci, vždy sloužil pouze jako rodinný mazlíček, a tak je tomu dodnes. Chin si velice rád hraje, běhá a dovádí. Proto je vhodné mu dopřát dostatek pohybu i na čerstvém vzduchu.

Původ psa

Nejde o původní japonské plemeno. Do Japonska se tento psík dostal pravděpodobně v 8. století n. l. jako dar čínského nebo korejského císaře japonskému panovníkovi. Japonci se pak se svou příslovečnou houževnatostí, esteticky vytříbeným vkusem, náklonnosti ke všemu malému a smyslem pro krásu ujali těchto psíků, a cílevědomým chovem z nich vytvořili nádherné, křehké, ale živé miniatury, jakési psí bonsaje. Chov chinů byl vyhrazen pouze císaři, který ho, jako jednu z nejvyšších dvorských výsad, svěřoval vybraným dvorským hodnostářům. Chov chinů byl po celá staletí udržován v naprosté izolaci, byli rozmnožováni pouze v rámci vlastního chovu, použit ke kryti psa z jiného chovu bylo nemyslitelné. Vlivem úzké příbuzenské plemenitby byly odchovávaní psíci stále menší, jemnější, křehčí. Miniaturizace dospěla tak daleko, že chinové byli vkládáni do bambusových klícek a zavěšováni u stropu jako ozdobné zpěvné ptactvo, aby jejich krása zvláště vynikla. Někteří chinové zastávali význačné místo u císařského dvora, kde si je císařovna a dvorní dámy o slavnostních příležitostech vkládaly jako ozdobu do dlouhých rukávů kimon, takže se Jim někdy říkalo „rukávníkový pes". Avšak na rozdíl od pekingských palácových psíků, kteří po staletí nesměli opustit císařský palác pod ztrátou hrdla svých hlídačů, byl chin pro japonské císaře předmětem vzácných darů cizím panovníkům, případně jejich vyslancům.

První věrohodná zpráva o chinech v Evropě je již ze 17. století, kdy na britský panovnický dvůr dovezli chiny misionáři jako dar Kateřině Portugalské, manželce Karla II. Avšak oficiální dějiny chinů v Evropě se počínají až od 19. století, kdy párek chinů dostala jako vánoční dar od japonské císařovny německá císařovna Augusta, která svěřila chov psíků princi Karlu Pruskému, který byl stoupencem berlínského spolku pro chov a výstavy čistokrevných psů „Hektor".. Chinové se jmenovali Itti a Kuma. Podle těchto psíků byl také zpracován velmi zjednodušený standard.