Bladhaund
Základní údaje plemena
| Země původu | Belgie/Velká Británie |
|---|---|
| Název v zemi vzniku | Bloodhound |
| Kategorie dle FCI | VI. Honiči, barváři a příbuzná plemena |
| Velikost | pes: 68 cm +/- 4 cm fena: 62 cm +/- 4 cm |
| Hmotnost | pes: 46 - 54 kg fena: 40 - 48 kg |
| Osrstění | Srst na těle dobře přiléhá a je krátká, hustá, dostatečně tvrdá a odolná proti nepřízni počasí. |
| Zbarvení srsti | Rozlišujeme tři zbarvení srsti: dvoubarevná – černá s pálením („black and tan“), játrově hnědá s pálením („liver and tan“) a jednobarevná červená („red“). |
| Celkový dojem | Pes harmonických linií, vybavený silnou kostrou, dobrým osvalením a je celkově velmi robustní, aniž by působil těžkopádně, nejmohutnější ze všech honičů. |
| Povaha | Mírný, klidný, milý a společenský vůči lidem. Obzvláště vázaný na svého pána. Tolerantní vůči ostatním psům ve výběhu a ostatním domácím zvířatům. |
| Zaměnitelné plemeno | S jinými honiči (švýcarští, gaskoňští apod.), kteří jsou však nepoměrně vzácnější, menší a méně mohutní. Švýcarští honiči |
Charakter a chování
Mírný, klidný, milý a společenský vůči lidem. Obzvláště vázaný na svého pána. Tolerantní vůči ostatním psům ve výběhu a ostatním domácím zvířatům. Je spíše rezervovaný a umíněný. Je citlivý na pochvalu, stejně jako na pokárání. Není nikdy agresivní. Jeho hlas je velmi hluboký, ale není štěkavý.
Původ psa
K rozdělení starých segusských honičů na jednotlivá plemena došlo ve Francii kolem roku 1000 a během dvou století, mezi vládou Františka I (1515-1547) a smrtí Ludvíka XIV (1715) dosáhl chov těchto psů svého vrcholu. Lov byl výsadou krále, šlechty a vysokého kléru. V době stěhování národů připadl klášterům velký význam jako zachovatelům starého kulturního dědictví. Za pevnými zdmi žila dál keltsko-románská kultura a právě zde mohli opati , kteří byli často vášnivými lovci, pokračovat v lovu starých keltských smeček. Takovým útočištěm keltských honičů byl po vpádu Germánů klášter sv. Huberta v Ardenách. Legendární psi z tohoto kláštera požívali u lovců velkou úctu. Až do revoluce museli opati odevzdávat francouzskému králi ročně šest psů. Tyto psy znali už Římané jako „psy Belgů“. Tito psi pro svůj lovecký um a věhlas putovali jako obchodní artikl do mnoha zemí Evropy, a také do Británie, kde se stali spolu s Talbotem, který byl potomkem bílých honičů dovezených v 11. stol. do Anglie Vilémem Dobyvatelem, základem chovu bloodhounda.
Název bloodhound se poprvé objevuje v královském výnosu Jindřicha III. z roku 1256, v kterém povoluje postřelování zvěře kuší za účelem výcviku těchto psů. Slovo blood znamená v angličtině krev, v myslivecké mluvě barva. Anglické bloodhound můžeme tudíž přirovnat k českému názvu barvář. V Anglii se bloodhoundi nepoužívali jen jako lovečtí psi, ale díky svému vynikajícímu čichu také jako policejní stopaři a stopa vypracovaná bloodhoundem, byla u soudního dvora považována za nevyvratitelný důkaz. V Americe se často smečky bloodhoundů používali k pronásledování uprchlých otroků. Dnes je však tento kvalitní lovecký pes chován převážně jako společník.