Bígl
Základní údaje plemena
| Země původu | Velká Británie |
|---|---|
| Název v zemi vzniku | Beagle |
| Kategorie dle FCI | VI. Honiči, barváři a příbuzná plemena |
| Velikost | 33 - 41,5 cm |
| Hmotnost | standart FCI neuvádí |
| Osrstění | Krátké, husté a odolné proti počasí. |
| Zbarvení srsti | Jakákoliv barva uznaná pro honiče s výjimkou játrově hnědé. Konec ocasu bílý. |
| Celkový dojem | Robustní, kompaktní pes, vytvářející dojem kvality, aniž by působil hrubě. |
| Povaha | Laskavý a čilý, bez známek agresivity nebo bázlivosti. |
Charakter a chování
Ke své rodině je bígl neobyčejně přátelský a přítulný, přátelský bývá většinou i k cizím lidem. Pokud si v mládí navykne na kočky a ostatní domácí zvířata, nebývají v soužití žádné problémy. S jinými psy vychází bígl velmi dobře. K dětem má tento pes velmi dobrý vztah a bývá jim hravým kamarádem. Jeho výchova by měla být důsledná, ale zároveň nenásilná a citlivá.
Tohoto psa je možné chovat v bytě, dobře se však cítí i na zahradě v kotci. Přesto však je nejspokojenější v přítomnosti svého pána a jeho rodiny. Bígl je dodnes používán jako lovecký pes. Zvládne na výbornou všechny úkoly, které odpovídají pracovní náplni honicích psů, výborně zastane práci na nepobarvené i pobarvené stopě. V poslední době je bígl pro svůj výborný čich také využíván ve služební kynologii k vyhledávání narkotik, zbraní a výbušnin. Bígl je velmi temperamentní pes, který vyžaduje dostatek pohybu a zaměstnání. Při nedostatku pohybu trpí jako většina honičů obezitou.
Bígl není pes, který by byl vhodný na hlídání. Nevítanou návštěvu vám sice hlasitě ohlásí, ale také ji většinou velmi přátelsky uvítá. Pro zařazení psa do chovu je nutné absolvování některé ze zkoušek loveckých psů. Nejčastěji bývá u bíglů absolvována barvářská zkouška honičů. Smečka bíglů, se i při pronásledování kořisti, drží v pevně semknutém tvaru, který je „možno přikrýt ubrusem“
Původ psa
Bígl je nejmenší a nejstarší anglický smečkový honič. První zmínku o malých honičích nalézáme ve 3. stol. u irsko-skotského barda Ossiana, kdy píše, že existuje typ malých, odvážných honičů, používaných k lovu zajíců, chovaných v Bretani ve Francii, nazývaných „Beagles“. Toto pojmenování je pravděpodobně odvozeno od starofrancouzského slova „beigh – malý“. V 11. století dobyli britské ostrovy Normani vedení králem Vilémem I „Dobyvatelem“. Po dobu tří set let se stala francouzština úředním jazykem a spolu s Normany se na ostrovy dostala také móda parforsních lovů ve francouzském stylu. V porovnání s Harrierem je Bígl poměrně pomalým honičem, avšak dokáže držet spolehlivě i poměrně starou stopu. Byl proto oblíben u starších lovců, kterým jejich pomalost vyhovovala, nebo u méně bohatých vrstev, které si nemohli dovolit koně a mohli se proto zúčastnit štvanice pěšky. Smečka těchto malých honičů nebyla také takovou zátěží v požadavcích na prostor a krmení. Avšak byli také oblíbenými loveckými psy i v královské rodině, chovala je Alžběta I., Vilém III. Oranžský a Jiří IV.
Bígl byl vždy používán k lovu ve smečkách, má silně vyvinutý smečkový pud a s jinými psy se snáší velmi dobře. Pro svou vlídnou povahu a malou velikost je, bohužel, velmi oblíbený v lékařském výzkumu. Organizovaný chov tohoto plemene začal ke konci 19. Století, klub chovatelů byl v Anglii založen v roce 1890. V historické literatuře, ale i dnes se často mluví o pocket beaglech. Pocket beagle je malý bígl s kohoutkovou výškou 20 – 30 cm. Tito malí bíglové byli oblíbení v Alžbětínské době. Dnes je jasně stanovena ve Standardu FCI výška bígla a bíglové pod 33 cm nejsou v Evropě připouštěni do chovu. "Kapesní" bíglové s výškou kolem dvaceti cm mají většinou poměrně krátké nohy a můžou mít některou z vývojových poruch.