?[fb_share]   Poslat známému   tisk

Domů » Atlas psů » Australský honácký pes

Charakter a chování

V dnešní době se jen malé procento australáků věnuje svému původnímu poslání honáckého psa. Pro tak všestranně talentované plemeno ale není problém nalézt adekvátní zaměstnání. Například (zejména ve Spojených státech) se účastní závodů, přehlídek a zkoušek honáckých psů, povahových testů vloh. Velice oblíbení jsou mezi westernovými jezdci.

Australáci jsou výbornými hlídači, zároveň i nesmírně milými domácími společníky. Dosahují skvělých výsledků ve sportovní kynologii, soutěžích agility a flyballu. V USA a Austrálii australské honácké psy využívají k vyhledávání např. drog a výbušnin. Jsou to psi temperamentní, mrštní a ovladatelní. Skvěle se adaptují do jakýchkoli podmínek.

Australský honácký pes je plemeno mimořádně vitální, téměř nezatížené chorobami a dědičnými vadami. V zahraničí se i přesto sleduje výskyt dysplazie kyčelního ( a dnes i loketního) kloubu a provádí se vyšetření očního pozadí. Štěňata se většinou testují i na hluchotu, která je sice zřídkavým, ale o to nepříjemnějším dědictvím po dalmatinovi.

Původ psa

Australský honácký pes je pojem, na který mohou být australané právem hrdí. Je to skutečná součást australské image. Vznik plemene souvisí s kolonizací Austrálie. První chovatelé dobytka v Austrálii používali při své práci u stád většinou psy dovezené z Anglie zvané Smithfield. Byl to větší černý pes s bílím límcem a dlouhou hrubou srstí. Tito psy se postupem času ukázali jako nevhodní, přetěžovali je vysoké teploty, dlouhé vzdálenosti a obtížná australská krajina. Navíc tito psi pracovali hlasitě a přistupovali k dobytku ze předu, jak byli navyklí u krotkého anglického skotu, což často vedlo k poranění či zabití psa zdivočelým australským hovadem. Bylo proto brzy jasné, že pro přivedení těchto zdivočelých stád na vzdálený dobytkářský trh v Sydney, je zapotřebí vitálnějšího, odolnějšího a přizpůsobivějšího psa, který pracuje potichu, avšak důrazněji než smitfield. Chovatel dobytka Timmins z Badhurstu zpozoroval, že dingo neštěká a instinktivně při lovu postupuje tak, že nejprve sežene zvířata dohromady a útočí ze zadu. Rozhodl se proto křížit dinga se smithfieldem , vzniklí psi „Tinina Biters“ lépe odpovídali podmínkám australského prostředí a pracovali skutečně ze zadu a potichu. Po určité době se však ukázali jako svéhlaví a tvrdí při kousání. Po několika letech „Tinina Biters“ zcela vymizel. Další pokusy, např. křížení kolií s bulteriéry se ukázala také jako nevhodná, až roku 1840 křížil Thomas Hall Blue Merle Highland Collie s dingem, čímž opět získal tiché honácké psy, kteří byli známí pod názvem „Hall´s Heller´s“ (heeler v angličtině znamená patař, (odvozeno od to heel – kousat do pat, od stylu práce těchto psů, kteří usměrňují dobytek drobným kousáním štípáním do zadních nohou). Tito psi, velmi podobni dingovi, znamenali velký pokrok ve srovnání se všemi ostatními tehdy v Austrálii používanými honáckými psy. Jiný majitel farmy, Georgie Elliot z Queenslandu, experimentoval také ve stejnou dobu s křížením blue merle kolií a dinga. Štěňata vzniklá křížením obou linií si koupili bratři Jack a Harry Batist z Cantenbury, kteří je křížili spolu s dalmatinem. Úmyslem bratrů Bagustových bylo pomocí tohoto spojení posílit vztah psů k lidem a koním, neboť dalmatik se používal k doprovodu kočích a kočárů. Požadovaná vlastnost byla skutečně u psů Bagustových skutečně silnější a usnadňovala spolupráci mezi honáky, koni a psy, a to výrazným způsobem. Na druhé straně došlo ke ztrátě části kvalit honáckých psů. Tento handicap byl odstraněn křížením s kelpiemi.