Saluki - lovec aristokrat
Perský chrt saluki byl kdysi vyšlechtěn pro lov antilop. Dnes je to spíš společenský nebo dostihový pes. Patří k nejstarším psím plemenům, což dokládají archeologické nálezy soch z doby sumerské říše (7000–6000 př. Kr.) a obrazy podobných psů v egyptských hrobech (3000 př. Kr.). Fascinující elegance a neskutečná rychlost běhu – to jsou charakteristické znaky tohoto atraktivního psa. Působí nesmírně elegantně, je to taková „psí honorace“. V ČR žije asi 100 těchto úžasných psů.
Stejně jako jiní chrti, je i saluki nezávislý, aristokratický pes se silným loveckým pudem. Doma je klidný, k cizím lidem se chová odměřeně. Výchova perského chrta ale není snadná, opravdu to není pes pro každého. Vyžaduje mnoho trpělivosti. Saluki poslouchá, jenom když on sám chce, nesnáší tvrdý výcvik a křik.
Jméno po králi?
„Saluki je darem seslaným z nebes, člověku pro potěchu i užitek,“ říkají mohamedáni a nazývají ho uctivě „El Hor“, tedy „ušlechtilý“. Traduje se, že název saluki pochází od jména královské dynastie Seleukidů (300–50 př. Kr. vládli na rozsáhlém území od Perského zálivu až k Středozemnímu moři), která chrty s dlouhou srstí chovala. Karavany pak rozšířily tyto psy po celé říši. Saluki používali jako loveckého psa už faraóni v Egyptě před více než 5000 lety. V hrobce faraóna Antefa (žil okolo 3. tisíciletí př. n. l.) byl nalezen papyrus se zmínkou o jeho oblíbené fence Bílá Gazela, která svým vzhledem saluki připomíná. Legendy praví, že sám král Šalamoun (vládl v Izraeli v 10. století př. Kr.) daroval krásnou bílou saluki královně ze Sáby.
Ve své domovině byl saluki díky svým loveckým schopnostem vysoce ceněn. Cestovatelé popisovali, že když štěňatům zemřela matka, kojily je beduínské ženy jako vlastní děti. Některým beduínům slouží saluki i dnes při lovu gazel či antilop. V Arábii toto plemeno dodnes chovají vysoce postavení lidé.
První jedinci saluki byli do Anglie dovezeni v roce 1840; byli vystaveni v zoo jako kuriozita s názvem perský chrt. První standard byl v Anglii vydán v roce 1923, v Americe o čtyři roky později.
Dokonalí běžci
Saluki jsou velmi houževnatí a vytrvalí běžci, kteří dokážou svoji kořist uštvat k smrti i v sebehorším terénu. Je to pes velmi nezávislý, impulsivní, a ne právě snadno ovladatelný. Těžce nese omezování osobní svobody. Je přítulný, ale rozhodně není vtíravý. Je i velice klidný – dlouhé hodiny leží a rozvážně pozoruje okolí.
I v současnosti si zachovává své pradávné zvyklosti – například si nikdy nelehne dřív, než pečlivě prozkoumá nejbližší okolí. Radši než na zemi leží na vyvýšeném místě – asi jde o zvyk z dávných dob, kdy ho při spánku ve volné přírodě mohli ohrozit třeba hadi.
K jiným psům se chová dost rezervovaně. Hraje si jen s těmi, které zná, k cizím může být až nepřátelský. Podobně přistupuje k lidem – vlastní rodinu miluje a má ji rád pěkně pohromadě. Rád má i děti a zodpovědně je hlídá. K cizím lidem je odměřený, ale ne agresivní.
O chrtech se říká, že jsou hloupí – ale to u saluki rozhodně neplatí! Velký omyl je i představa, že jsou choulostiví, i to, že každý chrt musí denně naběhat desítky kilometrů. „Doma jsou velice klidní. Když je škaredé počasí, moc se jim ven nechce. Vyběhnou na pět min na zahradu, a hurá domů, do teplíčka. A přestože nejsou vyběhaní, nezlobí,“ prozrazuje chovatelka Simona Petrová.
Jistou míru poslušnosti zvládají, ale – precizní služební plemeno to není. „Od chrta prostě nejde očekávat naprostou poslušnost. Já se svými salukami chodím na volno (na bezpečných místech). Na přivolání (s piškotem v ruce) přijdou docela spolehlivě. Když však vyběhne zajíc, srnka... tak se odvolat nenechají, na venčení tedy vybírám lokality, kde nic nehrozí. I když prchnou, za pár minut se vracejí – ale to jsou mí psi, obecně to u chrtů není pravidlem,“ dodává chovatelka.
ZKUŠENOSTI CHOVATELKY
Simona Petrová
CHS Asarah Jahna Amar
www.saluki.estranky.cz
První saluki si pořídila v roce 1995, byla to fenka Asarah Achmea (zvaná Sárinka) a dožila se 12 let. Dnes má doma nejúspěšnější saluki v republice – psa Didiho, import z Portugalska.
Když Sárinka umřela, moc se nám stýskalo, i naše druhá fenka Lilinka (kříženec saluki s barzojem) to nesla velice těžce. Začala jsem hledat štěňátko a nakonec jsem si přivezla z Belgie1,5 roku starou grizzly fenku (původní majitelé se jí zbavovali, pak putovala od jednoho majitele k druhému, až skončila u nás). Ezra Bostan-I-Elbekh je velice krásná, ale trošku povahově zkažená – nejspíš tím, co prožila. Doma je suverén, ale v cizím prostředí je z ní uzlíček nervů. Výstavy pro ni byly stresující, tak jsem ji tím dál netrápila. Zaregistrovala jsem si chovnou stanici a začala jí hledat ženicha – jedno štěně jsem si chtěla nechat na výstavy. Krytí se bohužel nezdařilo – Ezře se ženich nelíbil (a to jsme za ním jeli do Vídně J), a já ji nenutila.
Jak jste tedy přišla k vašemu současnému šampionovi Didimu? A co všechno už vyhrál?
Na internetu jsem zjistila, že je očekáván vrh po salukách, které se mi moc líbily a zamluvila jsem si pejska. A na Velikonoce 2009 mi na letiště Ruzyň přiletěl Didánek. Celým jménem je to MCH.C.I.B. Elamir Adiddas a narodil se 13. února 2009 v Portugalsku. Tatínkem je švédský pes, dvojnásobný světový vítěz Amiyat Anakin, maminka je nádherná fena, původem z Paraguaye, MCH. Anjal Sahara Halima. Didi je Interšampion, multi BIS winner šampion 22 zemí, Top saluki České republiky za roky 2010, 2011, 2012 (a bude i za 2013 J), Středoevropský vítěz 2011, 2012 a čekatel Portugalského šampiona. Na výstavy i létáme – byli jsme např. na Gibraltaru, v Portugalsku...
Didánek je nejen krásný, ale má i úžasnou povahu. Miluje lidi a všem se vrhá do náruče. J Ví o sobě, že je krásný – pozná, když na výstavě vyhrajeme, a hrdě pak v kruhu běhá, vyskakuje na stupně vítězů (vždy se cpe na ten nejvyšší J) a pózuje k focení. Je to zkrátka šoumen. V tom je mezi salukami tak trochu výjimka.
Musí se před výstavou nějak zvlášť připravovat?
Před každou výstavou Didiho koupu, vyholuje se mu břicho a slabiny. Aby se krásně leskl, používám na srst různé olejíčky s kreatinem, uši a ocas vyfénuji.
Jak se vůbec o tyto psy správně pečuje?
Péče není nijak složitá, jen komunikace je trošku jiná – nesmí se na ně křičet. Nikdy jsem je neuhodila, stačí zvýšit hlas a už vědí, že něco není v pořádku. Starost o srst je jednoduchá, stačí občas pročesat dlouhou srst na uších, ocase a nohách. Aby si neukousli dlouhou srst na uších, dává se jim na krmení náušák. Didi ho nosí celý den, protože pořád něco ohlodává.
Děláte s nimi nějaký sport?
Jak už jsem zmínila, když nemají důvod, pohyb nijak nevyžadují. Na zahradě je občas popadne amok a lítají kolem domu tryskem. A pak se několik hodin ani nehnou. Na delší procházky chodím pouze o víkendu. Didi miluje coursing (má splněnou dostihovou a coursingovou licenci), takže když je hezké počasí a posekaná tráva, jezdíme běhat. Je to jiný styl pohybu, unaví se víc než na dlouhé procházce.
Jaké největší zdravotní problémy toto plemeno má?
Mezi ty nejzávažnější patří onemocnění srdce – dilatační kardiomyopatie. Ve Finsku začal výzkum příčin relativně častého výskytu nemoci u saluki se zaměřením na možnou dědičnost tohoto onemocnění. Druhým problémem je výskyt autoimunitních onemocnění (při této nemoci bojuje imunita jedince proti některé vlastní tkáni či orgánu, jako by byl cizí a pro tělo nebezpečný – pozn. red.).
Na co si dát pozor při výběru štěněte saluki, co od chovatele požadovat?
Je dobré pořádně si prostudovat rodokmen – kolika let se dožili předci, na co umřeli. A vybírat i podle povah rodičů. Saluki může být pes odměřený, nedůvěřivý, ale nikoliv hysterický, agresivní. A jsou linie, kde se tyto povahy vyskytují. Štěně bych si vždy vybírala z chovů, kde jsou štěňátka odchovávaná v bytě, v rodině. Socializace štěňátek je velice důležitá.
Předpokládám, že šampion Didi je gaučák? Spí s vámi v posteli, nebo má striktně oddělený pelíšek?
Všichni spí všude, mnohdy máme problém my lidi, kam si k televizi sednout. J Mají svůj pokojíček – tam jsou jen tehdy, když odcházíme pryč na delší dobu. Dokud byl chrt jeden, spal v posteli, teď bychom se tam už nevešli, spí tedy v pokoji na gaučích – máme dva, aby se vešli.
Pro mne je saluki srdeční záležitost. Miluji, jak vypadají, miluji jejich povahu, to, jak dávají najevo svou lásku, to, jak krásně koukají, jak se umějí smát… Prostě všechno! Povahu ale úplně jednoduchou nemají. Jsou to velice křehká stvoření, nesprávnou výchovou z nich člověk snadno udělá nervově labilní jedince, se kterými není snadné žít. Bylo by smutné pořizovat si toto krásné plemeno jako módní doplněk, a pak dočkat se pohledu na saluki v útulku...
Všechny moje salučky jsou odmalinka velice čistotné. Do dvou let jsou velcí škůdci – všechno v bytě ochutnají. Jakmile ale dospějí, jsou velice klidní. Celý den proleží na gauči, rádi se přitulí, ale neobtěžují zbytečným pobíháním či štěkáním. Pro mne to byla ta nejlepší a osudová volba, už bych jiné plemeno nechtěla.
Článek vyšel v časopisu č. 12/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |
