Problémový pes snadno a rychle - 10.
ZÁKLADY DŮVĚRY
Tento seriál měl být původně o tom, jak se vyvarovat chyb a mít bezproblémového psa. Některé díly však byly víc zaměřeny na to, jak to či ono nedělat, takže se to v dalších dílech postupně pokusím napravit a budu psát hlavně o tom, jak dělat věci co nejlépe.
Jak tedy správně postupovat od chvíle, kdy jsme si tu malou, chlupatou kuličku přivedli domů?
O správném výběru plemene, chovatelské stanice a konkrétního jedince jsme si už hodně řekli v minulých částech, v dnešní se tedy zaměříme na první dny, týdny a měsíce štěněte v novém domově.
Pachová máma
Ještě než se s chovatelem rozloučíte, vytvořte si pro své štěně „pachovou mámu“. Tu dobře zastoupí třeba kus hadru, který (nejlépe několik dní) byl v těsném kontaktu s fenou, nebo hadrem fenu několikrát důkladně otřete. Štěně bude mít v novém domově místo, které bude vonět jako domov, a v prvních dnech mu to pomůže překonat odloučení od feny.
Ono toho není vůbec málo, co se dá ve štěněcím věku zanedbat – a co se pak v dospělosti zúročí – záleží na vás, budete-li mít stabilního, pohodového psa, anebo psa potížistu (např. psa s nepřijatelným chováním). Takřka všechny problémy, které řeším jak při individuálních konzultacích, tak i o víkendech, jsou způsobeny chybou ve výchově, jejím zanedbáním, často i „dobrou“ radou někoho „zkušeného“.
Velmi důležitá pro následný vývoj chování psa je doba od narození do jeho přibližně dvanácti týdnů. Některé knihy toto období dále dělí na dvě vývojové fáze: na fázi vegetativní až vtiskávací (od narození do sedmého týdne) a fázi vtiskávací až socializační (od osmého do dvanáctého týdne). Pro vývoj psa má těchto 12 týdnů značný význam, protože vše, co se v tomto období stane, a hlavně nestane, má tzv. pákový efekt – tedy projeví se v dospělosti mnohonásobně zesílené a ve stavu, kdy by pár minut ve štěněcím věku vyřešilo problém, kterému je pak nutné věnovat dny, týdny i měsíce intenzivní práce. Uvedu příklad: psi, kteří se nesetkali s člověkem do sedmého týdne svého věku, budou celý život považovat lidi za cizí druh a budou s nimi mít problém!
Základy důvěry
Vytváření základů důvěry a autority pomocí her a zábavy je jednou z počátečních činností, které byste měli od prvních dnů se svým novým štěnětem (a vlastně pořád) postupně provádět. Je někdy až neuvěřitelné, jak dokážou psi reagovat – například když z nepříjemné činnosti uděláte hru, pes tuto činnost pojme po svém a bude schopen radovat se i z původně velmi nepříjemných činností, situací…
Většinu nových majitelů nenapadne, že by měli učit psa na první pohled celkem obyčejné věci nebo činnosti, ale i s těmi mohou být v budoucnu problémy. Vedu si soukromou statistiku případů z praxe, můžu tedy potvrdit, že nejčastěji dochází k poranění člověka psem při česání a utírání tlapek, tedy při celkem běžných činnostech. Stejně tak hledáme-li kořeny velmi častých problémů, jako je tahání na vodítku, problémy s přivoláním atd., najdeme je ve štěněcím věku psa, kdy jsme si takto štěně naučili, kdy jsme u něj vytvořili „zlozvyk“. A ten se později pracně odstraňuje.
Jednou z prvních věcí, na kterou by si měl pes zvyknout, je obojek. S tím obvykle problémy nebývají, ale pár pamlsků navíc určitě udělá z obojku ještě větší radost, i když potěšení, které následuje po připnutí obojku, tedy vycházka, vytváří u psa velmi pozitivní spojení. Proč tedy zmiňuji obojek na prvním místě?
Jednou z častých situací, kdy psi „vyjíždějí“ na vlastní majitele, bývá manipulace (se) psem, mnohdy vedení za obojek nebo vodítko. K neadekvátní reakci psa pak stačí třeba jen natažení ruky směrem k němu, a už vyjede. Příčinou bývá některá forma strachu z nepříjemného prožitku, mnohdy má základ ve zkušenosti z dřívějška. A nemuselo vždy jít o trestání rukou, manipulaci rukama (či nohama) při výcviku; pro psí stres někdy stačí jen pocit ztráty možnosti pohybu po uchopení rukou za obojek. Ono někdy doporučované „vytřepání“ za kůži na krku jako (zbytečný) trest ke mně dovedlo nejednoho psa, občas i majitele s rukou v obvazu. Výuka a trénink správné (pozitivní!), příjemné a zároveň bezpečné manipulace (se) psem je proto také součástí velké části našich víkendů a táborů.
Ruka je kamarád
Jako prevence problémů by se tedy měla jednou z prvních her stát i hra, která by mohla mít řekněme název „ruka je kamarád“. Tedy spojení nejprve mírné manipulace a doteků třeba s pamlskem, pochvalou či s následným potaháním s hračkou nebo jinou pozitivní akcí (osobně preferuji pochvalu a pamlsek) – to vše je dobré při učení psa, jak být kamarád. Následovat může dotek obojku, po nějaké době pak třeba i lehké zatahání s odměnou.
A čím to můžete pokazit? Samozřejmě rychle a snadno tím, že psa potrestáte vycukáním, vytřepáním za kůži na krku, ale i „jenom“ pomocí manipulace rukama. Tedy takovou formou výcviku, kdy je pes nejprve rukama dotlačen do správné polohy, a potom je mu vydán povel – v horších případech i naopak, nejprve povel, potom nějaký tlak. A někdy stačí málo.
Jezdí k nám na víkendy celkem pravidelně jeden „dorostenec“ australské kelpie. Původně majitelé přijeli s velmi hyperaktivním psem se slabší vazbou na pána a s výraznou reakcí na jiné psy. To se nám postupně dařilo úspěšně řešit. A tento víkend najednou přijel úplně jiný pes, možná v ještě horším stavu, než byl původně. Stačilo málo – výcvikářka v jakési psí školce tuto kelpii za něco „vycukala“, snad za to, že vyjel po malém, ale asi provokujícím psovi. Takže začínáme zase od začátku, ale vím ze zkušenosti, že náprava půjde rychleji.
Flexiny radši nebrat
S obojkem a návykem na něj také souvisí chůze na (prověšeném) vodítku. O tomto problému jsem už psal v jednom z minulých dílů. Určitě je jedním z důležitých návyků to, co psa naučíme jako normální chování. Zda je běžné a hlavně správné napnuté vodítko, nebo vodítko prověšené. Pokud vám v době, kdy nedáváte pozor, pes vodítko neustále napíná, nebo dokonce někteří majitelé vodítko napínají sami, pes se naučí, že správné je mít vodítko napnuté, a bude se o to snažit sám. Samozřejmě v tom nejhorší práci udělají tzv. samonavíjecí (flexi) vodítka, ta psa spolehlivě naučí, že je-li vodítko prověšené, je potřeba ho honem napnout.
Malé štěně naučíte chodit na vodítku velmi snadno, se psem vážícím desítky kilogramů to půjde o poznání hůř. Nejhorší, co vídám, je neustálé pocukávání vodítka majitelem, třeba když stojí a baví se s někým, časté to bývá u menších a aktivnějších psů. Myslím si, a několik majitelů mi to i potvrdilo, že si (majitelé) nejspíš už ani neuvědomují, že to dělají. Přitom takové „řešení“ psy znervózňuje ještě víc, a majitele následně také. I tady jako vždy samozřejmě platí: učte psa správnému chování a jednání místo „korekcí“ nebo odnaučování špatného.
Co dalšího by se mělo štěně naučit co nejdřív a jaké zkušenosti by mělo zažít, si řekneme v dalším díle.
Článek vyšel v časopisu č. 6/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |