Problém s výchovou

Zdravím, je mi jasné, že jsem si to “pohnojila” sama, ale mám problém se svým Charliem (kříženec, 4) pořizovala jsem si ho, když mi bylo 17, od přítelovo mamky, protože se jim, omylem, zaběhla čivava a tak jsem se jednoho z šesti štěňátek ujala. Porod končil akutní sekcí a nějakým vápníkovým záchvatem matky. Měla dost velké štěňátka a ještě jich bylo šest. Takže se štěňat spíše stranila a všechny se musely uměle dokrmovat. Tam začal náš vztah s Charliem, mým “odkojením” pak ve dvou měsících jsem si ho brala a opravdu s ním trávila celé dny, krom teda doby, kdy jsem byla ve škole. Ale chodili jsme spolu ven, odpočívali spolu, vždy mohl ke mě. I spánek vyžadoval pod mou dekou, to jsem mu nikdy nezakázála. Jenže postupem mého věku, sestěhováním se s přítelem, teď očekáváme miminko, mi začalo být jasné, že jsem nestanovila dost pevné pravidla a že Charlie má vycvičenou spíše mě, tak jsem začala pracovat na povelech. Ty dokáže respektovat.. dokud je sám. Adoptovali jsme si před dvěma lety kříženečku z útulku, která na tom nebyla úplně nejlíp a do teď je na ní poznat, že si neprošla ničím lehkým. Pracujeme na tom a lepší se to, ale charlie se ve dvou cítí velmi silný a není ochotný respektovat pravidla a pokyny, které sám bez problémů zvládá. To je náš první problém.. a ten druhý spočívá v tom, že se už jako štěně naučil si říkat kňučením, o cokoliv. Jeden by si řekl, že je to super, protože se mi doma nikdy nepočůral, když jsem náhodou měla někdy fofr a zapoměla naplnit misku vodou nebo prostě cokoliv, vždy mě upozornil. Byl schopný mě ve tři ráno vzbudit, že potřebuje nutně na velkou, místo toho, aby mi pokadil celý barák. Jenže se to naučil tak dokonale, že to teď používá jako vynucovací prostředek. Jsou oba dva s fenou po kastraci, fena protože to byla podmínka adopce a charlie protože měl nesestouplé jedno varle a obecně neuznávám rozmnožování kříženců. Fena to snáší dobře, ale charlie má obrovské problémy s váhou a tedy mu veškeré jídlo musím vážit, aby nepřibral ještě více než teď. Bohužel mu doporučené dávkování nestačí a je schopný hodinu sedět u pytle s granulemi a dívat se na mě a kňučet, že má jako hlad. A vlastně kňučet pořád, teď jak jsem doma s bříškem, tak se to rapidně zhoršilo. Mám čas a tak se jim věnuji, máme svůj rituál, který už mají docela zmáknutý a stačí se o chvilku s něčím opozdit, tak charlie opravdu vytrvale chodí na každém kroku semnou a kňučí, už jsem z toho vyčerpaná. Když chce odpočívat, potřebuje u toho mě, abych s ním byla na gauči, když vyčůrat, tak jedině za bránu, zahrada nestačí (od té doby co jsem doma, tak jsem s něma chodila za branku po cestičce aspoň dva km a zpět, teď téměř před porodem už to není tak reálné a tak je někdy pustím jen na zahradě, ale prej to nestačí..) a už jsem ze všeho fakt tak vyčerpaná, že mám pocit, že se zblázním. Je z toho cesty ven? Dá se to ještě zlomit? Nebo jsem si ho naučila tak moc, že už to je nenávratné? Trhá mi srdce, když už ho musím okřiknout, aby byl zticha, ale někdy už je to opravdu příliš..