Problémový pes snadno a rychle 13.
KDYŽ PSA UČÍTE MOC RYCHLE
Tento seriál se jmenuje „...snadno a rychle“, zatím jsem se věnoval spíš tomu „snadno“, dnes dostane přednost druhé ze slov, tedy „rychle“, Měl jsem v poslední době několik e-mailů a zkušeností se psy, kteří k nespokojenosti pánečků něco dělali nebo nedělali – důvod byl stejný, majitelé se snažili danou situaci řešit příliš rychle. Nejlepší bude, když uvedu několik příkladů.
Ztratil zájem o aporty
První můj zážitek je celkem čerstvý: landseer, který ztratil zájem o tahání aportů z vody, což je jinak pro tyto psy asi nejsilnější vrozené chování. Po odhození aportu stál, koukal střídavě na aport a na pánečka, občas zaštěkal, ale jinak nic. Jeho pán se celkem snažil, opakoval povel, zkoušel motivovat, zkoušel toho celkem hodně. Tento stav jsem na suchu i na vodě zažil u mnoha psů – ztráta motivace či chaotická komunikace a následně změna chování na zmatek. Tento problém může vzniknout celkem rychle – pes udělá něco jednou dvakrát špatně, páneček chce věc rychle řešit, a chytrý pes pochopí – když tenhle cvik neudělám, tak to bude daleko zábavnější a delší, než když ho udělám. A čím víc se snažíte problém řešit, tím je to horší.
Rada
U každého problému se psem začněte u sebe – víte, co vlastně psovi potvrzujete? Přemýšlejte, jde-li o opravdu klíčové prvky cviku, nebo jde jen o to, že pes udělal cvik špatně? Závěr: raději snižte kritéria, cvik zjednodušte, vraťte se zpět „k jádru“ a začněte pracovat také na motivaci.
Přivolání a útěky
V této souvislosti jsem si vzpomněl na další, vlastně velmi podobné příklady, i když to tak možná na první pohled nevypadá. První je klasický: pes bez přivolání. Rychle vpřed obvykle v klasickém „drilovém“ pojetí výcviku vypadá tak, že se celý cvik přivolání provádí najednou – pes má přiběhnout a předsednout. Provádíte-li nácvik bez rozfázování (já tomu někdy říkám, že přivolání je dvoupamlskový cvik), tedy všechny fáze dohromady, může se stát, že pes zájem o přibíhání ztratí, zejména pokud následuje váš předklon (pes chápe jako hrozbu), zatažení za obojek (= trest) a tlak na zadek, na sednutí (= nepříjemnost). Vždycky mě potěší, když psi, které k nám přivezou s tím, že „vůbec nemají přivolání“, při výcviku provedou přivolání na první pokus a pak postupně rychleji a rychleji – stačí, když páneček použije správný postup.
I druhý příklad je o přivolání. Víte, jak rychle psa odnaučíte přivolání? Tím, že se ho budete snažit po přivolání (po povelu „ke mně“) honit, lovit, snažit se ho doběhnout a chytit. Pes bleskurychle pochopí, že to takhle bude daleko zábavnější, a navíc to bude mít plně pod kontrolou. S tímto problémem mi na poslední víkend pro hyperaktivní psy majitelka přivezla svého kelpiáka. Vyprávěla mi, že ji na agility trenérka nutila, aby psa honila po celém cvičáku, když jí při výcviku utekl z parkuru. A stalo se, co se stát muselo: pes samozřejmě okamžitě přebral iniciativu a po posazení na start bez zaváhání zahájil tu „príma hru na honěnou“. Ukázat mu, že bude daleko zábavnější sedět na startu a čekat, co bude následovat, pro nás bylo časově dost náročné.
Mistrem v tomto „oboru“ byla jedna fenka plemene americká akita, která dokázala podobnou hru s pánečkem hrát i několik hodin, schovávala se a nakukovala přes horizont, jestli už ji páneček jde hledat. Úžasná byla výdrž této fenky – páneček věděl, že má jít od psa, vydržel to i desítky minut, ale pak mu to nedalo. A akita to dobře věděla. Někteří psi dokážou věc dovést k dokonalosti, zejména začnete-li pozdě – například jedna fenka československého vlčáka pochopila, že má utíkat na silnici, protože jinak ji panička honit nebude...
Překonávání neobvyklých překážek
Jedním z cvičení na našich základních víkendech je překonávání neobvyklých překážek a povrchů. Jeho nácvik provádíme na akcích už hodně dlouho, původně jako součást přípravy pro záchranářské psy, toto cvičení ale zároveň učí majitele, jak bezpečně a přitom příjemně a pozitivně manipulovat svými psy, používat motivaci místo donucování a zároveň zvyšovat pocit týmové spolupráce u psa i u člověka. A právě tady jsem opravdu mnohokrát pozoroval, jak psi vnímají z lidského pohledu „drobnosti“ – a rozdíl je skutečně obrovský. Tak třeba „konejšivý“ tón utvrzuje psa v tom, že na překážku nepůjde, naopak „motivační“ tón ho na překážku nebo nepříjemný povrch dostane.
Princip „správné komunikace“ mimo jiné používáme i jako jeden z řady prvků řešení u bázlivých psů, jde o situaci, kdy se mírně bázlivý pes potvrzováním stane ještě bázlivějším, a to jen kvůli nesprávné komunikaci majitele. Velmi často se v praxi setkávám s následujícím případy takové komunikace: konejšivý tón je pro psa skoro vždy potvrzením, že něco udělat nemusí, že mu ustoupíte (psovi tímto tónem vlastně potvrzujete jeho váhání a čekání před překážkou), že to či ono nemusí udělat. Když třeba svému miláčkovi řeknete „neboj se!“, přeloží si to pro sebe jako začátek něčeho nepříjemného, přijdou problémy, budou do něj píchat jehly a řezat a třeba strkat teploměr do... no zkrátka nic, co by chtěl.
Postup „rychle vpřed“ obvykle nadělá největší škody u bázlivých psů. Každý nový stres, který si pes musí prožít, je tzv. nadprahovým prožitkem, tedy prožitkem silnějším, než je pes schopen vnímat neutrálně. Práh citlivosti je hranice, která nám určuje, kdy pes na daný podnět reaguje. Majitelé se často snaží, aby si psi na konkrétní nepříjemný zážitek zvykli, a nemusí jít jen o jízdu autem nebo strach ze zvuků, lidí a psů atd., ale třeba i o návštěvu „špatného“ veterináře.
Vzpomínám si na jednoho borderáka, který měl (pravděpodobně si tento vážný problém s sebou nesl od chovatele, konkrétně jeho malých dětí, které s ním necitlivě zacházely) panickou hrůzu z vyšetřovacích nástrojů. Byl v afektu už třeba ze zrnka rýže či z trochy masti, takže když se stalo, že musel na vyšetření očí, afekt se výrazně zhoršil. Veterinář – když viděl, jak se borderák vzpíná – ho skřípl mezi dveře, narval mu náhubek a snažil se ho hrubou silou zklidnit. To se samozřejmě nepovedlo, pes se dostal do ještě většího afektu a ke strachu z nástrojů přibyl strach z bílých plášťů. Když jsme následně trénovali použití „nástrojů“, už po několika minutách se nechal pes vyšetřit, sice pomocí svazku klíčů (nic jiného nebylo po ruce), ale i tak to šlo překvapivě rychle. Jako vždycky je všechno o přístupu, můžu nabídnout i srovnání početní – před mnoha lety se rozhodl jeden výcvikář (už nežije, proto ho nechci jmenovat či přibližovat), že svou fenku NO odvykne strachu ze střelby. Vystřílel tři tisíce ran, než fena přestala na střelbu reagovat – možná ohluchla. Když jsme loni řešili podobný problém s fenkou FCR, stačilo jenom 104 ran k tomu, aby zvládla střelbu podle zkušebního řádu IRO.
Zážitkem generovaný stres je tedy tou konkrétní psychickou „bolestí“, tedy prožitím traumatu, který propříště zvýší citlivost na konkrétní podnět. Příklad: pes se bojí střelby. Kdykoliv tedy takový pes uslyší zvuk střelby moc silně, hodně dlouho a (nebo) velmi blízko, bude na ni příště reagovat ještě větším traumatem, a co je horší – ještě větším afektem.
Přitom se z nepříjemného dá udělat příjemné velmi snadno. Vy rozhodujete o tom, jak bude konkrétní zážitek pes vnímat, zda půjde o trauma a stres, nebo o takovou „hru, co se trochu nepovedla“. A změnit „psí vnímání“ bývá rychlé a snadné, naše víkendy pro bázlivé psy patří mezi moje oblíbené, rád vidím rychlý pokrok, rád vidím, když majitelé začnou dělat věci správně.
Rada
Obecně platí, že nadprahový zážitek strach vašeho psa zhorší, podprahový by ho měl zvyšovat, tedy snižovat citlivost na konkrétní podnět. Pokud se vám se strachem vašeho psa nedaří pracovat, některý z prvků je pravděpodobně špatně. Řešení psího strachu je komplexní problematika. Obvykle nejde jen o strach jako takový, ale o vytvoření postupu řešení, o úpravu komunikace, správné chování v reálných situacích apod. Pozor také na oblíbené „odvádění pozornosti“, dobré provedení pomůže, špatně provedené psovi strach potvrdí a ještě upevní!
Také správná socializace, započatá v co nejnižším věku psa (některé antistresové programy začínají už třetí den po narození), bývá velmi efektivní, zejména u plemen, která mají k strachovým reakcím sklony. Příště se socializaci budeme věnovat více.
Ing. Pavel Bradáč se věnuje psům od roku 1993 a profesionálně od roku 2009. V současnosti vede psí Školu pracovní a zábavné kynologie, která učí a pomáhá správnému vztahu člověka a psa pomocí správné a pro psa pochopitelné komunikace, vytváření vzájemné důvěry a pomocí přirozené autority. Kontakty: [email protected], www.skola.kynolog.cz
Článek vyšel v časopisu č. 10/2013
 |
Koupí časopisu Haf & Mňau přispíváte na útulky.Děkujeme Vám |