Čenda a Míša
Vždycky jsem si přála pejska, ještě než jsem vůbec začala mluvit, neustále jsem visela mamce z kočárku v touze jít si pohladit toho pejska, který jde zrovna kolem. Naší babičce se ale nápad mít pejska v paneláku moc nezamlouval. Až jsem jednoho dne (bylo mi asi 10 let) potkala pána s malinkým černým jezevčíkem, který se ze všech sil snažil zvednout nožičku tak, aby si nepočůral tu druhou a proběhla mezi námi doživotní láska. Pán dostal pejska na rekonvalescenci po zlé nemoci, ale neměl na něj ani energii a později ani čas, tak velmi přivítal mou pomoc při venčení a zhruba za dva nebo tři roky nám ho daroval úplně.
Čenda se stal mým nejlepším přítelem, mým parťákem na život a na smrt. Dokonce i babička si ho moc oblíbila a tak se časem pan jezevčík pěkněrozmazlil. Přezdívka „norník postelový“ na něj opravdu plně seděla, také využil každého našeho pohledu, aby se ve vteřině dokázal svalit na záda a tím říci „když už jsi tu, tak mi drbej bříško“, jasně se na něm odrážela popisovaná povaha jezevčíka – tvrdohlavý, svůj, se svými názory a postoji ve stylu – „ty chceš jít vpravo? Ok, ale já jdu vlevo, co s tím uděláš?“.
Tuto povahu jsem zbožňovala, choval se úplně jinak, než ostatní psi. Ale uměl také oplácet, hned vycítil, že někoho z nás něco trápí a přešel na okamžitou terapii, já se mu se vším svěřovala a Čenda trpělivě naslouchal. Jednou jsme ho málem ztratili, když dostal zánět tenkého střeva, musel na operaci a měl strašné horečky. Nikdo mu nedával šanci, ale byli jsme pořád s ním a on svůj boj vyhrál. Čenda prožil krásných 17 let života, i přes to, že mu ve třinácti letech diagnostikovali rozsáhlou rakovinu (naštěstí nezhoubnou). Shodli jsme se, že jakmile nastanou problémy a bolesti, nebudeme váhat. Ale Čenda se rozhodl, že nás neopustí jen tak a zase bojoval. Veterináři jen kroutili hlavami a vždy nám říkali „on vás má tak strašně rád, že naprosto odmítá myšlenku, že by byl nemocný“. Minulý rok v červnu ale Čenda dostal mrtvici a museli jsme se spolu rozloučit. Tímto ti, Čendo, děkuji za ty nádherné roky věrného přátelství. Nikdy na tebe nezapomeneme!
Ztráta Čendy byla víc než bolestná a nechtěli jsme o dalším pejskovi ani slyšet. Časem jsem přemýšlela, co s jeho věcmi, měl spousty hraček, pelíšků, dek. Tak jsem si našla v Olomouci Depozitum Pomocné ruce a všechny jeho věci donesla pejskům v tomto malém útulku. Jenže tato návštěva samozřejmě nebyla poslední. Začala jsem za tamními pejsky chodit, dokonce jsem je poté týden sama hlídala, když paní Líba, která se o ně ve volném čase dobrovolně stará, odjela pryč. Zaujal mě pejsek Míša – zrzavý tajtrlík, pravděpodobně maďarský ohař křížený s teriérem neurčeného druhu, který byl v útulku asi půl roku a i tak se tam měl o dost lépe, než v předchozím životě, kdy trávil čas v naprosto opuštěné garsonce, kde mu sem tam někdo z „pánečků“ něco donesl k jídlu a když už se jim nechtělo ani to, přišli ho nechat utratit, však co s ním, doma dělá binec, v garsonce taky a je starý. Kvůli jeho věku si ho ale nikdo nechtěl vzít, Míšovi je 12 let. Začali jsme si dobře rozumět a jeho osud mi tak dlouho vrtal hlavou, až jsem se rozhodla.
Doma jsem oznámila, že tam Míšu nenechám, takový vitální a veselý pejsek si to prostě nezaslouží a diskriminovat někoho kvůli věku mi nepřijde normální, on za to nemůže, že není štěně, ale domov a lásku chce naprosto stejně… Překvapivě se tento návrh ujal, ač jsme se bránili, že bolest ze ztráty Čeníška je pořád tak velká, uvědomovali jsme si to prázdno, kdy člověk přijde domů a nikde nezačne radostně vibrovat žádné chlupaté stvoření, nikdo vás neolíže od hlavy až k patě a nedá najevo, jak strašně je rád, že už jste zase doma s ním… Protože jsem nevěděla, jak nás Míša přijme, domluvili jsme se, že si ho vezmeme na víkend a uvidíme. Také jsme měli v plánu velké stěhování do rodinného domu se zahradou, tak jsme si říkali, že případně ho napořád vezmeme až tam, přece jen se tam problémy budou odbourávat lépe. Ale Míša naprosto překvapil – všechny přivítal, jako kdyby nás znal roky, choval se naprosto vzorně, přesně věděl, co je jeho a s čím si hrát nemůže a také nás prakticky uprosil, neboť prosení má dohnané k takové dokonalosti, že lidé, jakmile ho vidí prosit, padají smíchy. Z prvního zkušebního víkendu je již půl rok, po prvním dni jsme věděli, že je prostě náš a už ho nedáme nikomu ani za miliony. Vrátil nám do života radost, mimoto je značně trhlý, takže nás pořád rozesmívá a dokáže dělat takové blbiny, že nevycházíme z údivu, že tento nechtěný chlupáč má seniorský věk. Naše rodina a přátelé mu říkají milionář z chatrče – neměl nikoho, kdo by ho měl rád, potom získal rodinu a byt, teď má kromě rodiny ještě dům, dvorek a zahradu a kolem samou přírodu a pole, kam chodí na vycházky a čmuchání.
Není potřeba mít strach z adopce staršího nebo starého pejska – tisíckrát vám to vrátí, právě on nejvíc potřebuje domov a poslední etapu svého života prožít s rodinou, co ho bude mít ráda a nenechá ho odejít bez pohlazení a jistoty, že neodejde za duhový most nepovšimnut.