Kam má přístup asistenční pes? Lidé a jejich psí pomocníci stále čelí mnoha omezením
Dnes už není nic zvláštního potkat osoby s asistenčním psem například v hromadné dopravě nebo v restauraci. Přesto jsou lidé s handicapem v doprovodu asistenčního psa na veřejných místech často vystaveni nepřátelským reakcím. Život jim komplikuje nedostatečná legislativa a také špatná informovanost jejich okolí.
Pro lidi se zdravotním postižením je jejich pes stejně nezbytnou pomůckou jako třeba invalidní vozík, berle či slepecká hůl. Mnozí z nich nejsou bez společnosti čtyřnohého asistenta schopni opustit domov a zajistit si základní životní potřeby. Na jeho pomoc jsou odkázáni čtyřiadvacet hodin denně a vyrazit bez něj například k lékaři či do prodejny potravin je nemyslitelné. „Je velmi smutné, že v naší republice jsou osoby s postižením v doprovodu asistenčního psa téměř každý den vystaveny šikaně v obchodech, v dopravních prostředcích nebo na dětských hřištích, kam nechtějí dítě s handicapem v doprovodu asistenčního psa vpouštět, ačkoliv je tento pes řádně označen,“ sdělují své zkušenosti klienti organizace Helppes, která se věnuje výcviku asistenčních psů pro osoby s nejrůznějšími druhy handicapů.
Asistenční nebo vodící pes by měl být vždy jasně označen vestičkou s označením organizace, která ho vycvičila, jeho pán pak při sobě nosí průkazku, která potvrzuje, že pes splňuje standardy kladené na výcvik asistenčního psa. Mezinárodně uznávané „občanky“, tzv. ID karty asistenčních psů, se u nás už sice vydávají, ale bohužel nejsou, stejně jako definice označení asistenčního psa, zakotveny v české legislativě. Je to jeden z důvodů, proč se stále nedaří zajistit kvalitu výcviku a vyřadit ze hry podvodné organizace, které nabízejí „falešné“ asistenční psy.
Vedle jasně formulovaného zákona, v němž zatím držitelé asistenčních psů nemají oporu, chybí i základní informovanost mezi lidmi. Není nic nezvyklého, když si cestující v prostředcích hromadné dopravy stěžují na přítomnost asistenčního psa nebo napomínají jeho majitele, že zvířeti nenasadil náhubek. Asistenční pes přitom povinnost nosit v dopravních prostředcích náhubek nemá, neboť musí být připraven například podávat svému pánovi věci ze země.
Řada postižení není na první pohled viditelná, přesto má člověk s handicapem svá práva a zaslouží si ohledy stejně jako jeho psí pomocník. „Lidé nechápou, proč by se měli chovat ohleduplně k mladé dívce, která jde v obchodě se svým asistenčním psem. Přitom může jít o dívku, která trpí silnou posttraumatickou poruchou, a která se odvážila jít do obchodu jenom právě díky doprovodu svého asistenčního psa. Jakékoliv nevhodné chování, slovní útok atd. může mít v tomto případě katastrofální následky a dívka se do obchodu už nikdy nevrátí,“ uvádí Zuzana Daušová z organizace Helppes, která se zabývá výcvikem asistenčních psů.
Práci asistenčních psů narušují neznalí lidé i v běžném každodenním styku, i když většinou v dobré víře. Klidnou a přátelskou povahu psa často vnímají jako pobídku k drbání, povídání nebo dokonce podávání pamlsků. Psí asistent je sice velmi dobře vycvičen k tomu, aby byl vůči okolním vlivům imunní, každé rozptýlení však narušuje jeho soustředění na práci a schopnost rychle reagovat na potřeby svého pána. „Pokud si chcete psího pomocníka pohladit, vždy se zeptejte jeho držitele bez ohledu na jeho handicap. A nemějte mu za zlé, pokud vám to nedovolí – jistě má své důvody. Pes přece není veřejným majetkem, na který si může sahat každý, komu se zlíbí,” doplňuje Zuzana Daušová.
