Brawn dostal druhou šanci na život. Ke štěstí už mu chybí jen domov.

Když jsem byl ještě malá chlupatá kulička, pořídil si mě pán, který moc dobře věděl, jaké budou mé schopnosti, až vyrostu. Dokonalý hlídač a ochránce lidí, které budu znát a které budu mít za své, dokonale mu ochráním dům, že nebude muset ani zamykat. Vychovával mě tak, abych uměl sám myslet a rozhodovat o tom, koho že znám a kdo už je vetřelec. Potíž byla v tom, že pán žil v domku sám a ač měl rodinu, tak ta k nám moc nejezdila. Postupem času se mě začali bát, protože pro mě byli vlastně cizí. Na procházky jsem se moc nedostal, proč také, měl jsem celý pozemek domku pro sebe a byl jsem šťastný, protože pro sebe jsem měl i svého pána.

Čas pomalu plynul a z malého medvídka se postupně stával urostlý medvěd, krásný, milující svého pána a ten pro mě byl středobodem vesmíru. Pak se jednoho dne stalo, že pro mého pána přijela taková žlutá, blikající krabice na čtyřech kolech, mě ještě stihnul pán zavřít dozadu na dvorek a odjel.

Čekal jsem dny, týdny, až zase ta krabice přijede a páníčka mi vrátí, ale nejela a nejela. Nastala zapeklitá otázka, co semnou. Jedna dcera, která bydlela v okolí mě chodila krmit přes plot, měl jsem jídlo, pití, ale kontakt s člověkem chyběl. Párkrát jsem na ni pustil hrůzu, vycítil z ní, že se mě bojí a bylo to. Najednou jsem ji začal brát jako vetřelce a jako vetřelce jsem ji prostě nesměl pustit, taková byla kdysi nepsaná dohoda mezi mnou a mým člověkem a dohody se přeci neporušují, to jsem už za ty dva roky a kousek věděl. Co má co nějaký vetřelec chodit do domu, kde bydlel můj pán.

To ta druhá paní, také dcera páníčka, ta byla z jiného těsta, také jsem to zkusil, ona mi ale rychle vysvětlila, že takto teda ne, že ona žádný vetřelec není a já měl konečně, alespoň občas někoho, kdo za mnou jezdil. Víte, u mě je to trošku složitější, když mi někdo ukáže strach, tak já umím dělat vše proto, aby ho ten strach jen tak neopustil. Bohužel ta, co to se mnou uměla, bydlela daleko. Do bytu si mě vzít nemohla a tak vznikla otázka, co semnou dál, když jsem tak trošku složitější povahy.

Jednoho dne však přijela znovu a bylo něco špatně, nevěděl jsem co, ale něco to bylo. Taková ta tíživá atmosféra rozhodnutí, které nade mnou bylo vyřčeno. Prý něco jako injekce, spánek a pak pobyt za duhovým mostem, že jsem prostě nenapravitelný pes, co útočí na lidi a takto to prý lidi řeší. Že to nebude bolet, že budu volný a bezstarostný, nerozuměl jsem tomu, co vlastně dělám špatně, vždyť toto se po mě celou dobu chtělo, když bych měl být jiný, proč bych k tomu nebyl učený už od štěněte?

Naštěstí na tom místě, kde ty injekce píchají, veterina se mu říká, o mě sestřičky pověděly někomu, kdo řekl, že to semnou ještě zkusí, že na tu injekci můžu jít později, když už nic jiného nepůjde. Několikrát se za mnou přijela podívat jedna další vetřelkyně, povídala si s tou, co se mě nebála a současně se mnou přes plot až jednou jsem měl najednou náhubek a cestoval někam, kde pro mě prý připravili kotec s výběhem a tam prý budu teď nějakou dobu bydlet.

Bylo to na podzim, jel jsem autem a tam mě pak nacpali do toho kotce. Pryč byl můj dům, můj dvorek, moje jistota i ta, co se nebála.Ten náhubek jsem měl dlouho, dlouho jsem dostával jídlo jen přes klec. Když jsem byl ve výběhu a hodiny a hodiny na mě ta osoba mluvila přes mříž. Dlouho trvalo, než mě za vodítko vyvedla z kotce a výběhu, protože pokaždé, když se přiblížila, tak jsem měl pocit, že se musím bránit.

Dostal jsem novou šanci na život, co to je nová šance na život? Nevím, ale vím, že jsem té osůbce pomalu začínal věřit, pomalu jsme se sbližovali a já začínal chodit na vodítku na vycházky po okolí. Naučil jsem se brát dalšího člověka ve své blízkosti a naučil jsem se ji pokaždé nezahánět, což u nás kavkazanů není tak snadné, pokud nás k tomu nevedou od štěněte. Jenže toto místo je jen přestupní stanice, nemůžu tu zůstat na stálo, protože já k sobě žádného jiného psa nepřijmu a nechci se o svého člověka dělit.

Moc rád bych už bydlel mimo kotec s výběhem, to tady ale nejde. Ta osoba, říkejme ji dočaska, si mě získala, po mnoha konzultacích je přesvědčená, že by si mě takto získal i další člověk, který by mi mohl konečně dát to, co jsem ztratil - domov. Potřebuji však k sobě člověka, kterého budu uznávat, člověka, který na mě půjde pomalu a dá mi čas. Někoho, kdo má zkušenosti a nezalekne se poprvé, když na něho přes mříže budu pouštět hrůzu, protože to já prostě umím.

K dětem a jiným psům prostě nejsem, to se už nikdy nezmění, ale k člověku, který si mě získá budu naprosto loajální, bude mým středobodem vesmíru a já ho nikdy nezklamu. Přes plot si už občas povídám s oslem, slepice teda pást asi nikdy nebudu, ale třeba bych časem zvládl nějakou stejně velkou fenku k sobě, ale těžko říci, protože se mi nechce moc dělit se o toho svého člověka. Již dvakrát jsem se naučil věřit někomu novému a určitě se mi podaří se to naučit i do třetice.

Najde se někde, třeba na horách (hory mám rád) místo, kde mi dají šanci pokračovat v té mé šanci na život? Někde, kde se nebudu muset už jen choulet v kotci, ale budu moc být puštěný na zahradě, dovádět a hrát si se svým člověkem? Ta druhá šance, co mi dala dočaska je fajn, ale tak nějak všichni cítíme, že to není to ono, není to DOMOV...

Brawn má svou kartu i zde na PesWebu