Nejsou to psi, ale bytosti
Světoznámá houslová virtuoska Gabriela Demeterová je milovnicí zvířat. Kromě přítele, koní a koček jí v současné době doma dělá společnost také irský vlkodav Henry. A ten je navíc jejím splněným snem.
Na housle jste začala hrát už ve třech letech, to jste asi neměla čas na to mít pejska?
Copak čas bych si udělala, ale rodiče radikálně rozhodli, že ne, protože měli pocit, že by mě pejsek nebo kočička odváděli od práce. Nepustili mě ani ke koním, které jsem milovala, abych si něco neudělala s rukama. Až někdy před mými osmnáctinami jsem je konečně přesvědčila, že nastal ten správný čas na psa. Takže jsme si pořídili baseta Dannyho, který byl samozřejmě miláček rodiny, spal s našima v posteli a já byla ta, která mu dávala výcvik, chodila s ním po lese a zároveň byla strašně šťastná. Záhy k nám na chatě přišlo viditelně vyhozené koťátko, a tak nám přibyl ještě nádherný angorák Honza. Kdyby ale bylo po mém, tak bych měla zvířátka už od dětství.
Sen obklopit se zvířaty se vám splnil, když jste se odstěhovala z Prahy…
Přesně tak. Jednak jsme našli krásného, později padesátikilového, huňatého úžasného německého ovčáka Diblíka, kterého někdo vyhodil jako dvouměsíční štěňátko v lese. Byl zubožený a podvyživený, ale dostali jsme ho z toho a prožila jsem s ním nádherných deset let a strašně moc mi dal. Když Diblík před rokem a půl odešel, vydržela jsem to asi tři měsíce a pak jsem řekla: Diblíku, pomoz mi prosím sehnat pejska!
A pomohl vám?
Určitě! Já už trochu koketovala s myšlenkou, že bych si splnila sen, tedy pořídit si irského vlkodava. Poprosila jsem Diblíka o pomoc a hned začala hledat na internetu, ale všechny vrhy byly rozebrané. Až pak jsem narazila na chov paní Duchkové ze Slaného, která měla jedno volné štěňátko. Zavolala jsem, bylo stále volné a za čtrnáct dní, v den mých narozenin, jsem si pro něj jela. A to je náš Henry. Byl to krásný dárek, který mi dal Diblík k narozeninám.
Jak jste přišla na to, Že irský vlkodav je váš vysněný pes?
Tak nějak vnitřně. Miluju Anglii a Irsko. Doma máme i tažné koně Shire horse z Anglie, které jsme si odtamtud přivezli. A pak už stačilo jen sebrat odvahu pořídit si i irského vlkodava. Ona je totiž kolem tohoto plemene vytvořena, leckdy uměle, taková krusta strachu z toho, že si pořídíte nákladného psa, kterého vypipláte, a pak vám může náhle umřít. Nicméně můj pan veterinář Zahrádka z Plzně, který se staral a stará o všechny mé psy, mě ubezpečil, že když jsou v pořádku původy a dlouhověkost, tak je velká šance, Že se to povede. Henry je zatím naprosto zdravý, užívám si život s ním a věřím, že tady spolu budeme dlouho.
Vlkodav působí až aristokraticky a vyzařuje z něj neuvěřitelná pohoda a klid. Když přijedete domů z náročného koncertu nebo turné, přenáší na vás tuhle pohodu?
Určitě. Když přijedu po náročném turné, neuvěřitelně bouřlivě mě vítá, je to salva výskoků a takových těch štěněčích metelení, což s jeho sedmdesáti kily a velikostí působí opravdu komicky. Vyrazíme na procházku a pak mu řeknu, že panička je utahaná a potřebuje si odpočinout. Henry je pak neuvěřitelně spořádaný, aby nerušil. Ale víte, co je nejúžasnější? Henry miluje běhání, takže když jdeme na procházku do volné přírody, je pro mne neskutečné nabíjení energií jen ho sledovat, jak je šťastný, když tryská volným prostorem. Než jsem si ho pořídila, četla jsem, Že je nádherný zážitek vidět vlkodava cválat, a musím říct, že je. Znám štěstí koní, když je pustíte volně do výběhu, kde si můžou cválat, a tohle je naprosto stejně nádherný zážitek. A když běhá Henry společně s našimi koňmi, tak to je nádherná symbióza a čistá radost. Mám hodně ráda přírodu a relaxuji právě jejím prostřednictvím, takže tohle je pro mě neuvěřitelné dobíjení energií.
Co vás na vlkodavovi nejvíc fascinuje?
Vlkodavové jsou vyrovnaní. Ale co mě opravdu fascinuje, je to, že to nejsou ani psi, ale bytosti! Byť mají obrovské tělo a působí impozantně, jsou vnitřně neuvěřitelně křehcí. Když na Henryho zakřičím, tak on je takový cíťa, že se na mě koukne takovým vyčítavým pohledem, Že tohle jsem tedy už opravdu přehnala (směje se). S Irskými vlkodavy se musí umět zacházet. Jsou to neuvěřitelně empatické bytosti, cítí, když vám není dobře, přijdou, olíznou vás a pofoukají bolístku. Musím říct, že všem těm, kteří propadli vlkodavům, se vůbec nedivím. Je to krásné plemeno.
V roce 1612 prý vydal anglický král Jakub I. nařízení, že u každého hrabství musí být minimálně deset vlkodavů, aby ho chránili. Je Henry ochránce, nebo spíš mazel?
Moje rodina, která si tento rozhovor přečte, se asi bude hodně smát, protože budou tvrdit, že zůstane tím dobrákem, který štěká hlavně ze strachu o sebe (směje se). Ale já mu dávám ještě prostor, protože vím, že mentálně vyzrává až tak ve třech letech. Teď je to pohodář, který se mění v muže. Vůbec jsem nevěděla, že jsou vlkodavové neštěkavé plemeno, což Henry potvrzuje. Mlčí a zbytečně neštěká, ale když se v dáli objeví něco, co není v souladu s jeho představou a vypadá to nebezpečně, začne bafat tím neuvěřitelně hlubokým chraplavým hlasem a pak začne štěkat, a řeknu vám, že ten zvuk je tak šílený, že já bych tedy na ten dvůr nevlezla! On totiž působí spíš jako nějaká nebezpečná exotická šelma.
Jaká je vůbec výchova vlkodava?
Naštěstí mám zkušenosti s výchovou loveckého psa, tedy baseta, a vlkodav je částečně lovecké plemeno, tak jsou tam určité styčné plochy. Ale rozhodně to není německý ovčák, který miluje povely a rád je plní. U vlkodava s tímhle nepochodíte, dáte mu povel a on se u třetího začne nudit. Pro Henryho „sedni, lehni, vstaň“, u čeho Diblík uslintával blahem, je něco degradujícího. Kouká na mě, jako že jsem se zbláznila, proč po něm chci potřetí něco, co už jednou udělal? Ale určitě musíte být při výchově vlkodava přísní a důslední. Je to pes, který má sedmdesát kilo a nesmí s vámi smýkat. Nemůžou mu projít věci, které projdou krysaříkovi. Zároveň je ale důležité, abyste respektovala jeho osobnost.
Henryho s sebou berete do Prahy, jak to tady ve městě zvládá?
Už odmalička jsem ho vozila autem, brala do restaurací a samozřejmě i do Prahy, takže je tady zvyklý a hlavně je rád, že můžeme být spolu. Má dvě polohy – na venkově v lesích, kde zvlčí jak barbar, honí se s koňmi a užívá si to, a pak přijedeme do Prahy a on vystoupí z auta jako nefalšovaný aristokrat.
Vašim zvířatům hrajete, co má Henry nejradši?
Tak s ním byl trochu problém. Říkám mu na to, že jsi pes s rodokmenem (mimochodem, to je můj první pes s rodokmenem), tak kam se hrabeš na Diblíka nalezence a mého prvního baseta bezpapíráka! Ti hezky poslouchali a spinkali. Henry, jak jsem začala poprvé hrát, začal neuvěřitelně výt! Ale teď už si zvykl a vyje, jenom když dojde k očnímu kontaktu, protože má pocit, že mě podporuje (směje se).
Jste vyhlášená gurmánka, co dopřáváte svému psímu příteli?
Myslím si, že psovi máte dopřát to, co prospěje jeho zdravotnímu stavu, a ne to, co by chtěl. Vlkodava nemůžete krmit levnými značkami, protože by nerostl. Henry má vybranou veterinární stravu pro štěňata gigantických plemen. Jsem přísná a striktní, ale pro jeho dobro. I když by to do mě asi nikdo neřekl, protože mám zvířata pomalu jak děti, ale jsem přísný chovatel.
Jak vůbec působí na lidi, když jdete s Henrym?
Už odmalička budí rozruch a rozhodně působí impozantně. Nejčastěji slyším: jé, hele, kůň! Nedávno jsem koukala na stránky české asociace chovu irských vlkodavů a tam je sekce, kde se prodávají takové ty tabulky na vrata. Zaujala mě jedna, která je naprosto přesná! Vlkodav na ní odpovídá na tyhle nejčastější otázky lidí: „Ano, jsem irský vlkodav. Ne, nekoušu. Ano, to byl humor. Ne, nejsem líný, jen šetřím energii. Ne, nejsem kůň. Ne, nemůžeš na mě jezdit!“ (směje se)
A co byste přála všem pejskům a jejich páníčkům?
Určitě hodně pevného zdraví a spoustu šťastných, společně prožitých let.
Text: Kateřina Grimmová
Foto: Pes Jíra a archiv Gabriely Demeterové
Gabriela Demeterová
Narodila se 17. května 1971 v Praze. Houslistka, violistka, sólistka světových orchestrů, první česká finalistka a absolutní vítězka Mezinárodní houslové soutěže Yehudi Menuhina v Anglii, členka umělecké rady Akademie múzických umění v Praze, držitelka ocenění „Žena roku 2005“ v soutěži prestižního časopisu Prague Leaders Magazine. Koncertuje v Evropě, USA, Jižní Americe i Japonsku. Spolupracuje s významnými tělesy a dirigenty po celém světě. V lednu 2003 založila Nadační fond Gabriely Demeterové, jehož hlavním cílem je podpora mladých umělců a oprava kulturních památek. Na svém kontě má řadu hudebních alb.
